Z kopce skrz ruličku od toaletního papíru. Lyžařka Pešková je na třetí paralympiádě

Jako kdybyste se celý život dívali skrz ruličku od toaletního papíru. Když se ze svahu spouští rychlostí i kolem 100 kilometrů v hodině, vidí jen část lyží a lyžařské boty své trasérky. Dvaatřicetiletá Anna Pešková trpí vzácnou poruchou zraku – jedná se o tzv. trubicové vidění, na svět tak pohlíží pod úhlem pouhých čtyř stupňů. Přesto odjela už na své třetí paralympijské hry.

Maminka dvouletých dvojčat si musí před závodem trať dokonale zmapovat a hlavně si ji zapamatovat. Po startu pak bedlivě sleduje lyžáky své trasérky a poslouchá pokyny z vysílačky, kterou mají obě ženy zabudované v lyžařské helmě. Branky, sklon svahu či jeho nerovnosti totiž nevidí. „Pokud mi trasérka ujede, musím okamžitě zastavit,“ popisuje Pěšková. „Ve volném prostoru bych ji našla jen stěží.“

Paralympijskou premiéru si sympatická blondýnka odbyla v roce 2006 v Turíně, tehdy jí ještě traséra dělal její táta. Z tratě v Sestriére si ze super-G odvezla stříbrnou medaili. O čtyři roky později, ve Vancouveru 2010, přidala s trasérkou Michaelou Hubačovou ve stejné disciplíně bronz.

Ještě jedna šance

„Poslední závod, který jsme spolu s Míšou absolvovaly, byl v Sestriére v roce 2011, kde se nám podařilo zvítězit. Já jsem pak dokončila vysokou školu, obor žurnalistika, a rozhodla jsem se, že s přítelem odjedeme na rok do Kanady získat nějaké zkušenosti a vypilovat si angličtinu,“ řekla Pešková pro web Českého paralympijského výboru.

Za oceánem nakonec zůstala dva roky. „A tím pádem jsme neměly s Míšou potřebné body ve světovém žebříčku, takže jsme se logicky nemohly zúčastnit paralympiády v Soči 2014,“ vysvětluje svou neúčast v Rusku.

V Koreji na medaili zatím nedosáhla, v Super G skončila jedenáctá a sjezd nedojela. Další šanci ještě bude mít v superkombinaci.

Foto: Český paralympijský výbor