Výsledky? Na cestě musíte něco obětovat, říká bývalý atlet a Mr. Vasky

Tvrdý direkt přímo na solar v pouhých osmnácti letech ho nezastavil. Talentovaný běžec Václav Staněk měl slibně nastartovanou atletickou kariéru, když mu cukrovka 1. typu vystavila sportovní stopku. Vážné onemocnění sice znamenalo konec velkých sportovních snů v podobě olympijských her, ale nevzdal se a z pomyslných startovních bloků vyrazil na novou životní trať. Z nadějného sportovce se stal úspěšný podnikatel.

Rodákovi z Fryštáku kousek od Zlína se stejně jako Emilu Zátopkovi stalo osudovým místem město, které proslavila Baťova rodina. Legendární Zátopek ve slavné obuvnické firmě pracoval a závodil v jejím dresu.

O desítky let později Václav Staněk skoro denně trénoval na atletickém stadionu, sílu mu dodávala Zátopkova socha, která na sportoviště „dohlíží“. Když musel nedobrovolně opustit vrcholový sport, stal se novou obuvnickou ikonou Zlína, ale i celé země. Teprve dvaadvacetiletý podnikatel vám odvypráví svůj příběh.

Jak jste se dostal zrovna k atletice?

Od mala jsem hrál fotbal. Už od tří let jsem si chodil zakopat u nás ve městě. Mladší brácha taky tak začínal a do teď hraje za Fastav Zlín. To já jsem fotbal hrál do 13 let, pak mě atletický trenér vzal na závody, které jsem vyhrál…“

Takže pak už vás k fotbalu nepustil?

Po závodě mi trenér nabídl, abych chodil na tréninky. Začal jsem se naplno věnovat atletice.

A dařilo se vám. Například v roce 2013 jste vyhrál  Olympiádu dětí a mládeže.

Bylo to neuvěřitelné. Běžel jsem závod na 1500 metrů a to jsem byl osmistovkař. Věřil jsem si na bednu. Ten závod byl hodně rychlý. Protože to bylo v Uherském Hradišti, byla tam celá moje třída a fandila mi. Do dnes si pamatuji vítězný čas, který jsem tehdy zaběhl – 4:14,41.

Stejně jako legendární Emil Zátopek jste začínal s atletikou ve Zlíně. Byl jeho životní příběh motivací pro vaši sportovní kariéru?

Na stadionu má sochu se svým ikonickým běžeckým stylem. Vždy, když jsem kolem něj běžel, řekl jsem si: On makal jako nikdo jiný! Těch posledních 200 metrů do cíle musím ještě víc zabrat. Je neuvěřitelné, co dokázal. Neměl velký talent, ale vše si vybojoval svou pílí. Hodně jsem o něm četl, i to, jak běhal v lese v kanadách.

Máte v sobě taky tak velké odhodlání?

Ve škole jsem se snažil být premiantem, pak i ve sportu a teď v podnikání. Věděl jsem, že nesmím zanedbávat školu. Mnoho atletů opomíjí vzdělání. Mají atletiku na prvním místě a nemyslí na budoucnost. Věděl jsem, že se za 10 let sportování finančně nezajistím, protože nejsem Usain Bolt.

I kvůli tomu jste začal podnikat už během sportovní kariéry?

Už od patnácti let jsem věděl, že chci podnikat. Budoucnost jsem měl jasnou. V životě jsem se chtěl co nejvíc seberealizovat a podnikat. Najít si svou cestu. Četl jsem veškerou literaturu o marketingu, psychologii a prodeji. První společnost, kterou jsem založil byly právě Vasky.

Jak vám nejvíce v podnikání pomohlo, že jste byl sportovec?

Sportovci mají disciplínu. Na trénink musíte, ať se děje, co se děje. Každý den musíte odvádět ty nejlepší výkony. Sportovci se chtějí neustále posouvat. Atleta nebaví běhat deset let stejný čas. Chce se pořád závod od závodu zlepšovat. Kdo si zkusil sport na vrcholové úrovni, chce se zlepšovat. A to dělám i teď v byznysu. Všichni sportovci mají něco společného: umí dřít, makat a odříkat si.

Jste cílevědomý a zřejmě vás jen tak nic nerozhází. Přesto pro vás muselo být těžké překonat období, kdy jste se dozvěděl, že kvůli cukrovce už nebudete vrcholově sportovat.

Když jsem se dozvěděl, že mám cukrovku, vyhrkla mi slzička, ale byla zároveň poslední. Nechtěl jsem se litovat. Přečetl jsem několik knih o diabetu, a pak jsem se dal na ketodietu, protože mi vyšla jako nejlepší způsob, jak své tělo při cukrovce udržovat. S cukrovkou jde sportovat i na profesionální úrovni. Barča Dvořáková, dcera bývalého desetibojaře Tomáše Dvořáka, takhle sportuje na vrcholové úrovni už několik let. I někteří hokejisté. Ale já jsem nechtěl své tělo už víc přetěžovat.

Tušíte, co vám mohlo cukrovku vyvolat?

V rodině máme cukrovku jen druhého typu. Z hlediska dědičnosti tedy nevím, od koho bych to „dostal“. Ale zřejmě za to mohl můj životní styl. Myslel jsem si, že lidské tělo zvládne hodně a příliš jsem nespal. Hranice jsem posouval i na tréninku a po čtyřech hodinách spánku to není ono. Navíc na mě byl tlak, že musím vyhrát mistrovství republiky, musím udělat testy, maturitu, bylo to pro mě jedno z nejtěžších období. A jak jsem říkal, chtěl jsem být vždy ve všem nejlepší, ve fotbale, atletice a v podnikání. Seděl jsem na více židlích, maturitní ročník, šestkrát týdně atletický trénink, vést firmu a do toho kamarádi, vztahy,… Bylo toho hodně.

Určitě se jako bývalý vrcholový sportovec udržujete stále ve formě.

To ano. Třikrát až pětkrát týdně se chodím s kamarády proběhnout a zaposilovat si. Občas si čutnu i do balonu, ale jak je při hře příliš adrenalinu, hned mi vyskočí hladina cukru v krvi.

S cukrovkou jste se statečně vyrovnal. Ale jaké byly vaše podnikatelské začátky, když jste si jako teenager přišel zažádat o půjčku do banky či na obchodní schůzku s o několik let staršími klienty?

V počátcích se na mě všichni dívali jako na mladíka, který to vidí jako Hurvínek válku. Obuv a tady ve Zlíně? Všichni se mi smáli a tvrdili, že se nám to nepovede. Pozitivní změna začala, až když jsme měli dobré výsledky.

Vaše společnost Vasky bude mít za loňský rok obrat kolem 130 milionů korun. V současnosti k vám vzhlíží hodně podnikatelů. Máte pro ně návod, jak být úspěšný?

Disciplína, vzdělávání se v oboru. Stejně jako u atletiky člověk musí vědět, proč to dělá. Cesta není nejkratší, a něco se na ní musí obětovat. Pak přijdou výsledky.

Uvažujete o tom, že jako bývalý sportovec budete dělat obutí i pro sportovce?

Když se mě někdo zeptá, jestli mám doma jinou značku bot, než jsou Vasky, tak mu odpovím, že jen ty běžecké. Časem bych chtěl, nehledě na výdělečnost, vyrábět i sportovní obutí. Budu rád, když v našem sortimentu budou právě běžecké boty.