Očima druhých: Koukalová a Zvařičová. Příběh přátelství i nezlomné vůle

Mají snad stejnou DNA. Biatlonistky Gabriela Koukalová a Veronika Zvařičová jsou obě na jedné vlně. Když se poprvé před 15 lety potkaly ani netušily, jak silné přátelství mezi nimi vznikne. „Ne každý má v oblibě lidi mého rázu. Verča je typ člověka, který je autentický, specifický a speciální. Hrozně mě baví,“ usmívá se Koukalová, která byla s kamarádkou na olympiádě ve Vancouveru 2010. Tehdy tyhle dvě skvělé sportovkyně ještě vůbec nikdo neznal a ony si to užívaly. To ještě netušily, co je čeká…

Vancouver 2010. Moje první olympiáda. Bylo to tam úžasné, sportoviště krásné a vždycky na to budu mít parádní vzpomínky. Ještě to pro nás s Verčou nebylo tak vyhrocené. Vždyť nás v tu dobu nikdo neznal a nebyl na nás takový tlak. Byly jsme totální outsideři. Užívaly jsme si to, sbíraly jsme s Verčou zkušenosti, a každý den si říkaly, jaké by to bylo být jednou velkým sportovcem, někým, kdo něco dokázal.

Pro mě to ale začalo nepříjemně, protože jsem onemocněla a týden byla na samotce. Bohužel mě od Verči odstěhovali. Pár dní jsem tak byla trochu sama. Po uzdravení jsem se zase musela intenzivně věnovat přípravám na závody, protože jsem měla skluz. Spousta lidí si myslí, že jako sportovci máme hodně času chodit sledovat závody ostatních olympioniků, ale tak to není. Viděla jsem snad jen běh na lyžích, kde pro mě byl největším idolem Nor Petter Northug.

S Verčou jsme velmi pečlivě mapovaly pánské osazenstvo. V tom jsme vynikaly. A Northuga jsem měla doma na plakátě. V momentech když už jsem nemohla mi i pomáhal. Často jsem si totiž na něj vzpomněla, jak všem na trati ujíždí o parník, a chtěla jsem být jako on. Ale nakonec jsme byly zklamané, když jsme ho viděly. V televizi je to vyrýsovaná hora svalů, sympatický blonďák, mrkající v cíli do kamery. Pak čekáte, že takový bude i v reálu. Společně jsme se smály, protože všichni jsou malý a hubený. Na obrazovce prostě vypadá všechno jinak.

Ve Vancouveru jsem nakonec odjela dva závody a Verča jeden. Hlavně závod na 15 kilometrů byl můj nejhorší v životě. Vůbec jsem nevěděla do poslední chvíle, jestli ho dojedu. Nakonec jsem skončila šedesátá. Když olympiáda skončila, těšily jsme se, že spolu pojedeme i za 4 roky do Soči. Jenže v Kanadě to byla naše první a poslední společná olympiáda…

S Verčou jsme se znaly od mých třinácti let, kdy jsem ji viděla poprvé v dorostu, kde jsme začínaly s biatlonem. V tu dobu jsem byla ještě u běžeckého lyžování, ale potom jsem v necelých šestnácti letech změnila disciplínu. Verču jsem začala velmi intenzivně vnímat, protože ona byla ta, která měla obrovský talent, a já se na ni musela dotahovat.

Musím říct, že jsem si s ní okamžitě sedla. Ona je bezprostřední člověk a má v povaze, že všem říká všechno, co si doopravdy myslí, což mi jako jednání velmi vyhovuje. Celoživotně vyhledávám lidi, kteří mají tuhle náturu. Navíc jsme obě byly holky, které o sebe vždycky dbaly a chtěly jsme se líbit a podobným způsobem jsme i trávily volný čas.

Já byla ta víc seriózní a Verča zase člověk, se kterým se každý uvolní. I proto jsme kamarádky od těch patnácti let. Svou podstatou jsem velmi specifická a hodně jiná, než byli ostatní lidi v týmu. Proto jsem měla tím pádem i zúženější prostor najít si kamarády. Ne každý má v oblibě lidi mého rázu. Verča je typ člověka, který je autentický, specifický a speciální. Hrozně mě baví. Připadá mi, že tento typ člověka může ostatní předávat inspiraci. To mě u ní bavilo natolik, že jsme se rychle skamarádily. Všechno bylo skvělé až do 24. května 2013, kdy se to stalo.

Verča sjížděla s holkama z týmu na kolečkových lyžích trať v tréninkovém areálu v Břízkách, když ji po pravé straně příjezdové cesty překřížilo trať auto. Vůz ji odhodil, utrpěla řadu zranění po celém těle a byla odvezena do liberecké nemocnice na jednotku intenzivní péče. Devět dní byla v bezvědomí, a dva měsíce strávila na kolečkovém křesle. Bylo to pro mě obrovsky nepříjemné, a strašně mě to bylo líto. Nám všem z reprezentace. Strašně jsme se báli, co s Verčou bude. Jestli bude mít následky, jestli bude vůbec chodit. Prognózy z nemocnice byly tehdy velmi špatné.

Nyní s odstupem času si Verči obrovsky vážím, protože do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se zařadí do normálního života. Navíc jí řekli, že už nebude nikdy vrcholově sportovat. Vnímala jsem její reakce bezprostředně po tom, kdy jasně řekla, že nic nevzdává a bude makat a na olympiádu ještě pojede. Když jsem to slyšela, měla jsem další ikonu. Znamenalo to pro mě moc. Je to pro mě víc, než když někdo vyhraje nějaký závod. Tohle byl závod takového měřítka, že si to nikdo z nás nedovede představit.

Na olympiádu do Soči jsem letěla bez Verči. Hodně jsem na ni myslela a často jsme si spolu psaly a byly pořád v kontaktu. Strašně mě mrzelo, že nemůže být s námi. Pro ni to bylo taky těžké, ale ona se nevzdávala a věřila, že na olympijské hry jako závodnice ještě pojede. A povedlo se! Její návrat do vrcholového sportu byl takový malý zázrak. Navíc si díky svým výkonům vybojovala místo v reprezentaci pro olympiádu v Pchjongčchangu.

To už jsem tam s ní zase nebyla já, protože jsem měla dlouhodobé problémy s lýtky a ukončila jsem předčasně sezonu, a později i kariéru. Ale závody jsem sledovala a alespoň jsem do poslední chvíle doufala, že Verču nasadí na trať. Pro mě to mělo daleko větší lidský rozměr ne jen nějaké umístění, o které mi tehdy už jako fanouškovi vůbec nešlo. Přišlo mi, že má v sobě daleko víc a může ukázat lidem, že když se člověk zakousne, dokáže velké věci. Bohužel do závodu nenastoupila, ale jak slíbila, tak se na olympijské hry i po těžkém zranění znovu probojovala. Je to moje hrdinka.