Následujte pošťáka: Pavel Kelemen proráží v disciplíně, kterou zrodilo sázení

Cyklisté se řadí na dráze olympijského velodromu. Na sobě národní dresy, aerodynamické helmy, špičkově vybavené bicykly. Všichni připraveni ke startu. Ze středu dráhy v tu chvíli vyráží jiný závodník. Šlapat nemusí, jeho stroj pohání motor. Přesto jede rychle a další tři kola bude první. Musí. Vítejte na keirinu, olympijské disciplíně.

Jak název disciplíny napovídá, keirin má svůj původ v Asii. V polovině 20. století se zrodil v Japonsku jako sport pro sázení. Představoval efektivní způsob, jak přenést cyklistiku na malý prostor stadionu, pořádat více závodů v krátkém čase a nabídnout sázejícím velkou míru vzrušení a rizika v krátkém čase.

Závodníci se po startu zařadí za dernu, jak se říká hybridní kombinaci mopedu a kola, která udává tempo. Z osmikolového závodu jich za dernou stráví pět a půl, nesmí předjet její zadní kolo. Když do konce chybí dvě a půl kola, derna sjede a vypukne to pravé šílenství – sprint do cíle. Závody přináší hodně nervozity, strkanic a občas taky pádů.

Ze skromných začátků původně japonská disciplína ale postupně nabývala na popularitě. Mezinárodní cyklistická federace (UCI) od roku 1980 zahrnula keirin do svého mistrovství světa na dráze a od roku 2000 jej protlačila i na program letních her. Spekuluje se o tom, že japonská asociace za to UCI poděkovala nejen slovně.

Když nohy nejdou

Zatímco v Japonsku existují speciální keirinové školy, které za přísných podmínek a v typicky asijské disciplíně vychovávají nové závodníky, podmínky v Česku jsou pro výchovu nových závodníků na dráze mnohem skromnější. „V Česku je vlastně jedno jediné místo, kde se dá trénovat, a to je starý velodrom v Brně,“ říká Pavel Kelemen, jediný český zástupce v keirinu na hrách v Riu. „Není v ideálním stavu, občas z něj pořádně bolí zadek.“

Chybějící podmínky nebo třeba technologické vymoženosti se česká dráhová cyklistika snaží vyrovnávat výkonem. Vždyť do pedálů nakonec stejně šlapou nohy. Jenže když nohy nejdou, jako se to Pavlu Kelemenovi stalo právě v Riu, je problém. Ve sprintu skončil 17., v keirinu nepostoupil z rozjížďky ani následné opravy.

Pro českého cyklistu velké zklamání, obzvlášť když právě keirin měla být jeho hlavní disciplína. Aby taky ne, když v roce 2015 vyhrál mistrovství Evropy. „Bohužel… časovali jsme formu právě na olympiádu, ale nějak to nevyšlo. Když jsem v pohodě a forma přijde, jedou nohy skoro samy, to tady nepřišlo,“ smutní.

V obou jízdách se nedokázal ze zadní pozice za mopedem dostat na postupová místa. „Pozice je v keirinu extrémně důležitá. V první jízdě jsem byl zavřený úplně vzadu a nedalo se s tím pak už nic dělat. V opravě pak přede mnou zvolnil Kanaďan, přehnal se přese mě soupeř a bylo. Je to zklamání,“ popisuje pětadvacetiletý závodník.

Sen o olympijském úspěchu tak v sobě musí uchovat alespoň čtyři roky do dalších her v Tokiu. Země, která keirin zrodila, má svůj olympijský sen taky. Vždyť ve „své“ disciplíně ještě pod pěti kruhy nikdy nezvítězila.