Šampion Krpálek versus těžkotonážní borci. V předolympijské honbě za body ho dojal malý syn

Na začátku letošního roku ho třikrát přemohla angína, i kvůli tomu šly kilogramy razantně dolu. „Bral jsem troje antibiotika a zhubl něco mezi deseti a dvanácti kily,“ říká judista Lukáš Krpálek, olympijský šampion z Ria ve váhové kategorii do 100 kilogramů. Poté ale přesedlal do nejvyšší váhové kategorie a kdesi uvnitř sebe sama touží po podobném úspěchu. Jednoduché to však nebude. I proto má dokonce roku našlapaný program.

„Jeden turnaj absolvuju v Japonsku, pak zůstanu ještě na kemp a vrátím se 1. prosince. No a potom mě čeká ještě Masters, turnaj pro 16 nejlepších na světě. Běží nám už olympijská kvalifikace, chci získat co nejvíce bodů,“ vysvětluje.

V předolympijské sezoně byste to nestihl?
Začátkem roku si chci dát od závodů trošičku pohov a soustředit se víc na to, abych se připravil silově, nabral kilogramy a obstál s těžšími soupeři. Pro mě bude důležité i to, abych byl na olympiádě nasazený.

Na zahradě i v garáži

Byl přechod do nejtěžší váhové kategorie dobrý krok? Nelitoval jste někdy?
Rozhodně to beru jako dobrý krok. Je pro mě obrovská motivace zkusit dosáhnout něčeho podobného jako jsem dosáhl ve stovce. Samozřejmě jsem párkrát zapřemýšlel, jestli by nebylo lepší zůstat níž, ale vždy v období, kdy mám opravdu málo kilo a s těmi těžkými soupeři se nadřu.

Co u vás znamená málo?
Teď mi váha spadla na 108, což je u mě málo. Potřebuju mít minimálně 115 kilo. Je opravdu znát, když jdu s nějakým 140 – 150, nedejbože se 180 kilogramovým soupeřem. Potřebuju se cítit silově dobře, což tak se 108 kily není. I proto chci tuhle sezonu dojet co nejlíp to půjde a začátkem roku se soustředit na to, abych nabral sílu, svalovou hmotu a pomalu to směřoval k olympiádě.

Jak se nabírá, když už má člověk výrazně přes sto kilogramů?
Snažím se jíst správné věci a pravidelně. Myslím si, že mi to i docela jde. Je to na dobré cestě, jen je teď spousta tréninků, závodů a cestování, což je náročnější.

Zvládáte v tom náročném programu i rodinu?
Složitější je to asi pro manželku, když takhle cestuju a jsem pryč. Mně se ale taky strašně těžko odjíždí. Když jsem tu, užívám si s nimi každou chvíli. Je krásné pozorovat, jak děti rostou a vymýšlejí nové a nové věci. Když to jde, beru si je s sebou. Samozřejmě to ale nejde pořád, teď je tady to Japonsko a pak Čína.

Je rozdíl vychovávat dceru a syna?
Zatím to nemůžu posoudit, malé je teprve půl roku. Asi má oboje něco do sebe. S Tondou spolu furt něco dělíme – třeba na zahradě zaštipujeme keře, v garáži něco montujeme, chce pomáhat. V tomhle je to fakt pěkné. Malá bude později spíš pomáhat mamce.

Jsou děti vaše největší „medaile“?
Rozhodně, maximálně se snažím žít pro rodinu. Když to nedopadne na závodech, vím že přijedu domů a tam tu rodinu mám. Teď byla srandovní situace, když jsem odjížděl na Grand Prix do Mexika. Ptal jsem se Tondy, jestli chce přivézt medaili a on mi řekl: Ne, chtěl bych přivézt lízátko. To bylo strašně dojemné a roztomilé. Tak jsem mu přivezl oboje a raději sáhl po tom lízátku. (smích)

Autor: Markéta Kosová