Na začátku byla malá fotka ve Stadionu. A pak se sen stal skutečností, říká basketbalista Welsch

Coby malý kluk objevil časopis Stadion a v něm článek s malinkou fotkou Michaela Jordana. „A tak jsem zjistil, že vůbec soutěž jako NBA existuje,“ směje se basketbalista Jiří Welsch, jeden ze čtyř Čechů, kteří si slavnou zámořskou ligu zahráli. „A v ten moment jsem o ní začal snít.“

Od té doby jste žil basketbalem?
Před spaním jsem si prohlížel časopisy s NBA hráči, četl jsem knížku Magic Johnson. Tenkrát byla jiná doba, ne jako dnes, kdy se za mořem něco stane, a do vteřiny to ví celý svět. Když bylo finále NBA, což byly jediné zápasy, které se v České televizi dávaly live, stával jsem ve tři ráno a do šesti jsem se díval. Pak jsem sedl do autobusu a jel do školy, prostě jsem to prožíval.

Okoukával jste nejrůznější finesy?
Ano, tak to funguje, to je běžné i dneska. Každý máme své idoly a to, co vidíme u nich, se snažíme kopírovat a opakovat. Samozřejmě to, co dokázal Michael Jordan, jsem já nikdy nedokázal. (smích) Ale můžete se o to pokoušet...

Nejde jen kopírovat, musíte mít i svůj vlastní styl, ne?
Člověk si musí hrát v limitech svých fyzických schopností a technických dovedností. Nicméně to nebrání tomu, abyste se pokoušel napodobit ty nejlepší a snažit se být jako oni.

Jaká je ta vaše silná stránka, proč si vás do NBA vybrali?
Myslím, že jsem byl hodně inteligentní hráč na hřišti. Hráč, který svou přítomností dokáže dělat ostatní lepšími - a to je ve světě basketbalu ceněná věc. Pak máte místo v týmu skoro všude. Lídrem jsem se ale stal až v pozdější době své kariéry.

Ještě máte nějaký sen?
Chtěl bych si s basketbalem zahrát na olympijských hrách, ale to se mi už asi nepovede. Šanci jsme měli a promarnili jsme ji. Ale bylo by to krásné.

K vašemu snu o NBA vám dopomohl i tatínek, že?
Jako můj první trenér mě ovlivnil obrovsky. Dokázal ve mně vybudovat vztah ke sportu, abych ho dělal s láskou. Poté, co přestal být mým trenérem, stal se mým nejvěrnějším fanouškem a prožíval se mnou všechny kroky mé kariéry - úspěchy i neúspěchy, oba rodiče se dodnes jezdí dívat na zápasy. Jsem tátovi vděčný i za to, že vůbec basketbalový klub v Holicích založil a dal mi možnost zažít vše, co jsem v život zažil.