Muž v pozadí olympijsko-paralympijské mise: Sport je jen jeden

Dvě takřka dvou měsíční mise během pouhého půl roku. V létě Tokio, v zimě Peking. Vojtěch Svárovský se během nich staral o české olympioniky i paralympioniky. „S členy štábu Českého paralympijského výboru jsem se poprvé setkal až přímo v Tokiu a v první chvíli jsme se ani nepoznali,“ prozrazuje s úsměvem. „Do té doby jsme byli ve spojení pouze přes telefon a sociální sítě.“

Úplně první setkání s handicapovými sportovci to ale nebylo, že?
Měl možnost se s nimi potkat už například v rámci spolupráce na projektu Paralympijská výzva Sazka Olympijského víceboje nebo na týmových závodech v lezení pro zrakově postižené, kterých jsem se osobně zúčastnil. Celkově si myslím, že je skvělé, jak úzce probíhá spolupráce mezi olympijským a paralympijským výborem.

Jak moc se liší práce s olympioniky a paralympioniky?
Základní myšlenka je stejná – zajistit sportovcům maximální možný servis, aby mohli podat co nejlepší výkon a splnili si své sportovní sny. Výhodou paralympijských her je, že organizační výbor má zkušenosti z olympijských her, které probíhaly o nějakou dobu dříve. Spoustě problémů a nedostatků se tak před paralympijskými hrami zvládne úplně předejít. České paralympijské výpravy v Tokiu a Pekingu byly zároveň menší než ty olympijské, takže je možnost věnovat se členům výpravy více osobněji.

Třeba teď na zimní paralympiádě velmi obdivuji naše tělesně handicapované lyžaře, kteří závodí na monoski. Představa, že jedu ten strmý sjezd jen na jedné lyži, a ještě v sedě, je neuvěřitelná.

Naučil jste se něco nového, co třeba u olympioniků nepotřebujete?
Musel jsem zapracovat na komunikaci s handicapovanými sportovci a na přístupu k jednotlivým druhům postižení. Zároveň se mi ale potvrdilo, že úplně nejlepší je přistupovat k nim jako ke zdravým sportovcům.

Překvapilo vás něco?
Především to, co vše para sportovci zvládají – ať už v běžném životě, tak na sportovištích. Zároveň musím přiznat, že mě fascinují různá provedení a funkčnosti protéz, které sportovci používají. Třeba teď na zimní paralympiádě velmi obdivuji naše tělesně handicapované lyžaře, kteří závodí na monoski. Představa, že jedu ten strmý sjezd jen na jedné lyži, a ještě v sedě, je neuvěřitelná.

Jak zvládáte tak dlouhý pobyt v zahraničí na olympijsko-paralympijské misi?
Svou práci, kterou na olympijských a paralympijských hrách odvádím, mám rád. Dává mi smysl a nabíjí mě, takže by se dalo říct, že to tak náročné není, ale samozřejmě jsou dny, kdy to na člověka dolehne a stýská se mu po rodině a blízkých. Přijde mi, že čas na těchto akcích plyne úplně jinak. Asi to bude tím že se tu pořád něco děje. Taky si myslím, že je to mnohdy těžší pro ty, které jsem nechal doma. Ale nejhůře zvládám právě odloučení od rodiny, přítelkyně a kamarádů. Za jejich tolerantní přístup a pochopení bych jim chtěl hrozně moc poděkovat.

Člověk si často při práci s postiženými uvědomí vděčnost za to, že je zdravý. Máte to taky tak?
Ano, musím přiznat, že jsem si něco podobného několikrát sám řekl. Zároveň po nějaké době v paralympijské vesnici, a dvou absolvovaných paralympijských hrách, přestávám různé handicapy úplně vnímat. Sport je jen jeden a mezi sportovci s postižením a těmi bez handicapu nedělám rozdíl.