Lékárnice od vody. Jako rozhodčí se zapsala do historie české rychlostní kanoistiky

Její otec trénoval reprezentaci a později působil coby metodik vrcholové rychlostní kanoistiky. „Máma zase byla reprezentantka a poté trenérka i rozhodčí. Strejda (Jan Jiráň) jel finále olympiády právě v Tokiu v roce 1964. A vlastně už děda byl trenér,“ vypočítává Marika Dognerová, česká rozhodčí rychlostní kanoistiky, která bude v Tokiu dohlížet na paralympijské soutěže. „U vody jsem vyrostla. Nejprve jsem se jen vozila a užívala si bezva lidi kolem a asi od deseti let jsem začala závodit.“

Ale pak jste dala přednost studiu na vysoké škole, že?
Ano. Vím, že spousta lidí zvládla dělat obojí, ale já chtěla farmacii studovat naplno. Ti, co dokázali skloubit studium s vrcholovým sportem mají můj veliký obdiv a respekt. Chvíli jsem dělala i trenérskou práci.

A nyní jste rozhodčí. Proč jste se pro takovou roli vlastně rozhodla?
Já ten sport miluju. Už v hlubokém kočáru se mnou závodníci v týmu, který máma vedla, běhali, protože jsem nemohla zůstat bez dozoru a trénink se musel zvládnout. Vzpomínám si taky, jak jsem mamince odmlouvala, že na začátku odpoledního tréninku nechci v plavací vestě zalézat do špičky člunu, abych tam absolvovala polední spánek. Našla jsem si skvělého muže, ale není od vody, a tak dělat rozhodčího se mi zdál rozumný kompromis, jak zůstat u kanoistiky a zároveň vést i osobní život. I když muž by s tou druhou částí nesouhlasil. (smích)

Na mistrovstvích světa už jste byla. Teď se chystáte na paralympiádu a jako náhradnice i olympiádu.
Měla jsem to štěstí, že jsem v Tokiu už byla na předolympijské regatě, ještě před covidem, v září 2019. To je taková generálka každého závodiště před samotným velkým sportovním svátkem. Závodiště znám. Pro olympiádu platí trochu jiná pravidla než na jiných soutěžích. Během posledních pár cyklů bohužel historicky olympijský sport (kanoistika je na olympiádě od Paříže 1924) přišel o spoustu olympijských míst, což mu ubralo na atraktivitě, a bylo třeba tomu uzpůsobit i možnost kvalifikace na olympiádu i samotný průběh soutěže.

Samozřejmě, že na české závodníky jsem zvědavá víc. Držím jim palce. Ale nemůžu se tím nechat ovlivnit. Při závodě je to loď se startovním číslem.

Mívají i rozhodčí v takových situacích trému?
Tady to určitě záleží především na osobnosti každého z nás. Nejen při rozhodování. Každý vnímáme trému jinak. Já osobně jsem trochu nervózní před každým závodem. Chci se chovat férově ke všem závodníkům, ať se jedná o benjamínka na prvních místních závodech nebo mnohonásobného olympijského vítěze. Během závodu ke všem přistupuju stejně.

Dokážete se coby rozhodčí oprostit od toho, že je zrovna na trati Čech? Třeba pokud jste zrovna traťová rozhodčí?
Samozřejmě, že na české závodníky jsem zvědavá víc. Držím jim palce. Ale nemůžu se tím nechat ovlivnit. Při závodě je to loď se startovním číslem. Měřím stejným metrem všem bez ohledu na kategorii, národnost, pohlaví, bez ohledu na konkrétní rozhodcovskou funkci, kterou právě vykonávám. Pro ty, kteří tomu rozumí, bych jen dodala s přihlédnutím k aktuálním podmínkám, především povětrnostním.

Míváte stejné rozhodcovské posty, nebo nějak rotujete?  
Záleží na závodu. Na malých lokálních závodech, tzv. pouťácích, dělá každý, co je třeba. Na velkých národních závodech se snažíme posty střídat, aby si všichni udržovali zkušenost. I když každý nemůže dělat všechnu práci, hodně to ovlivňují povahové vlastnosti, zkušenost, znalosti. Podobně je to na evropské úrovni. Pandemie teď kvůli nemíchání skupin možnost střídání postů hodně omezila.

Letos na jaře jste se stala historicky první českou členkou technické komise rychlostní kanoistiky Evropské kanoistické asociace. Co to obnáší?
Díky této pozici jsem na mistrovství Evropy členkou výboru závodu, a tedy jsem na věži a na evropské úrovni od letoška neměním posty. Mám ale ráda všechny, snad jen s výjimkou alignera: rozhodčího, který je nominován pouze pro tuto práci jen na světových soutěžích, je zafixován nad startem v lodičce a kontroluje oblečení, čísla, pořadí posádek, a především správné umístění lodi ve startovacím bloku, kolmo k pohledu startéra, a tím pomáhá v jeho práci. Zafixovaná poloha neumožňuje pohyb, který je někdy pro stoprocentní odvedení této práce třeba. Navíc si představte ty souvislosti… být celý den bez ohledu na počasí uprostřed „rybníka“ na lodičce, která poskytuje jen nezakrytou plochu pár metrů čtverečních. Jinak ale každý rozhodcovský post má svou přednost.

Zažíváte taky nějaké kuriózní situace?
Asi si teď na nic nevzpomenu, ale máme pár interních vtípků vycházejících ze společné zkušenosti. Třeba jednou jeden závodník nepřijel po závodu na kontrolu lodi, kam byl volán pro jiný prohřešek. Byl si toho vědom a nepřijel. Jeden traťový rozhodčí vyskočil ve svých červených šortkách na ližinu katamaránu a stíhal ho ve stylu Mitche Buchannona ze seriálu Pobřežní hlídka.

Čím vás tato práce obohacuje?
Rozšiřuje mi životní zkušenosti. Učím se trpělivosti, jednání s lidmi, rychlému rozhodování a spoustě dalších dovedností. Mezinárodní závody mají tu výhodu, že poznávám jiné kultury na jediném místě, kam se lidé z celého světa sjedou. Dvakrát jsem bydlela na pokoji s Japonkou. Nejprve jsem měla velký respekt, vědoma si kulturní odlišnosti, bála jsem se, abych dokázala být dostatečně ohleduplná. A Miki je opravdu bezva a už mi ukázala spoustu odlišností japonského života. Třeba její jméno. Japonské jméno vždy něco znamená, např. Miki je v překladu „krásné století“.