BEZ HRANIC: Kvůli softballu na druhý konec světa. Největší výzva ale teprve přijde

Možná jste o tom jméně už někdy slyšeli. Softballová nadhazovačka Veronika Pecková patří poslední roky mezi nejlepší hráčky v Evropě. Táhne reprezentaci, sní o olympiádě a softball si už zahrála na Tchaj-wanu i Novém Zélandu. Přečtěte si další příběh ze seriálu Bez hranic.

Na Zélandu je třináctihodinový posun, takže s Verčou několik dnů hledáme termín na rozhovor. „Slyšela jsem, že v Česku napadalo hodně sněhu. Tady máme krásně teplo. Přes dvacet stupňů a sluníčko,“ říká.

U protinožců plánuje dohrát sezonu, pak se vrátí do Čech a naskočí i za mateřský klub Žraloci Ledenice. A v červnu ji s reprezentací čeká domácí mistrovství Evropy v Ostravě.

„Žiju na cestách, takový kočovný život. Ale baví mě to. Miluju cestování a díky softballu jsem už procestovala půlku zeměkoule. Nevadí mi to. Vnímám to tak, že si rozšiřuji obzory.“

Minulý rok působila na Tchaj-wanu, odkud by ráda v budoucnu zamířila do Japonska. Tam a v Americe je ženský softball na nejlepší světové úrovni. „Je těžké se tam dostat, ale věřím, že bych měla šanci. Uvidíme.“

V Asii byla ve svém týmu jedinou zahraniční hráčkou a poznala zcela odlišnou mentalitu. Život na Zélandu se prý hodně přibližuje tomu evropskému.

„Zjistila jsem, že na Zélandu člověk potřebuje auto, jinak se nehne. Není to jak u nás, kde lidi žijí na sídlištích. Tady mají všichni baráčky a bez auta to nejde, tak jsem si musela jedno koupit,“ směje se.

Novozélandský tým mužů patří k nejlepším na světě, sport tam má tradici. Je však finačně náročný, hráči si výdaje pokrývají sami. Zato na Tchaj-wanu je to naopak.

„Měla jsem v týmu všechno k dispozici, takže jsem se nemusela o nic starat. Hráčky tam taky ke sportu přistupují trochu jinak. Je vidět, že je to hrozně baví. Mají velice pozitivní myšlení,“ popisuje česká nadhazovačka.

Připadala si tam také trochu jako celebrita. Všichni se jí snažili vyjít vstříc.

„Tým, ve kterém jsem hrála, byl sponzorovaný hotelovou sítí. V jednom z těch hotelů jsem bydlela a když jsem přišla do lobby, tak se na mě všichni usmívali. Zaměstnanci tam zápasy sledovali a věděli, kdo jsem. To mně přišlo sympatický.“

Zamilovala si taky čínské nudle i tamní snídaně. A doprava? Na Tchaj-wanu perfektní. „Mají tam metro i autobusy. Všechny nápisy v čínštině a angličtině, takže jsem se bez problému orientovala. Velký rozdíl oproti Zélandu.“

Na nadhozu pomáhá Verče její výška – 186 centimetrů. Díky tomu dokáže házet pod lepším úhlem. Míček umí vrhnout rychlostí přes 110 kilometrů v hodině.

Softballu se začala věnovat po vzoru starší sestry. Do zahraničí ji postrčily i známosti. Třeba s trenérem novozélandské reprezentace se před třemi lety bavila na mistrovství světa a on se zmínil, že zrovna do jejich klubu shánějí nadhazovačku.

Největší sen se ale Peckové ještě nesplnil. Je jím účast na olympiádě v Tokiu, kam by se český softball podíval poprvé v historii.

Pozice nadhazovače je v softballe klíčovou, proto je na hráče „na kopci“ největší tlak. Na Veroniku obzvlášť, reprezentace na ni spoléhá.

„Nepřemýšlím o tom. Mám roli, na kterou jsem zvyklá. Nemění se to. Vždycky se snažím předvést ten nejlepší výkon. Ale nechci se tím úplně užírat.“

Více o cestě českých softballistek na olympiádu se dočtete ZDE.

Dotazník Veroniky Peckové:

Co mě v zahraničí překvapilo?
Všichni se ke mně vždy chovali mile, i když neuměli anglicky. To platí hlavně o Tchaj-wanu. Na Zélandu mě překvapil tamní přístup k životu.

Co mám ráda?
Poznávání nových lidí, ochutnávání nových jídel a cestování po památkách nebo přírodě.

Co nemusím?
Balení tašek na cesty. To je asi největší zlo. Dále pak vyřizovaní víz, mezinárodních řidičáků, bankovních účtů a podobně.

Máte tip na další sportovní příběh? Znáte české sportovce, kteří jsou úspěšní v zahraničí? Napište nám na [email protected].