Medailí navázala lyžařka Polonská na kamarádku a ponese českou vlajku na zakončení

Medaile a maskoty, které získala její dobrá kamarádka, si prohlížela z odstupu. „Nepůjčovala jsem si je, přináší to smůlu,“ říkala běžkyně na lyžích Eliška Polonská. S biatlonistkou Lucií Jandurovou se přátelí od dětství. Teď se sešly i na Evropském olympijském festivalu mládeže v Gruzii. A obě dosáhly na stupně vítězů – Jandurová ve smíšené štafetě dvojic a ve sprintu, ve kterém uspěla mezi běžkyněmi na lyžích i Polonská. „Jsem skutečně ráda, že jsme to obě z Vrchlabí zvládly a máme obě placky,“ říkala Polonská.

Sedmnáctiletá lyžařka byla v kvalifikaci sprintu šestá. „Ze začátku jsem si moc silná nepřišla. Dojela jsem kvalifikaci s pocitem toho, že to nebude úplně dobrý výsledek. Ale naštěstí se to povedlo a posouvala jsem se dál a dál až do finále, kde jsem tak trochu tušila, že by to mohlo klapnout. Jsem šťastná a je to skvělý pocit. Od jedničky do desítky se teď cítím na jedenáct! Nejúspěšnější závod v mé kariéře.“

Nést vlajku? To je velká čest i zodpovědnost

Zároveň díky stříbrné medaili ponese českou vlajku na slavnostním zakončení Evropského olympijského festivalu mládeže. „Moc si toho vážím. Znamená to pro mě velkou čest, hrdost a zodpovědnost.“

Její kamarádka Jandurová byla vlajkonoškou na zahájení. „Známe se od první třídy. Začala jsem úplnou náhodou chodit na běžky. Lucka byla moje nejlepší kamarádka a vzala jsem ji s sebou na trénink. Já jsem taky začínala s biatlonem, akorát cesty se trochu rozdělily. Ale ty začátky, největší zkušenosti jsme trávily spolu,“ líčila Polonská, která se ráda věnuje dalším sportovním aktivitám, poslouchá hudbu a tráví čas s rodinou.

Biatlon má v záloze, ale teď si své cíle chce plnit na běžkách. „Nejdřív se dostat do reprezentace, to je hlavní skok v tuto chvíli. Mým největším snem je olympiáda. To je sen každého sportovce. Jinak to není sportovec, který chce něčeho dosáhnout,“ mínila dívka, která si jde za úspěchy. „Mám to v povaze, vždycky jsem chtěla vyhrávat. Tentokrát to bylo druhé místo, ale i tak je pro mě neskutečné.“

Řezáčovu naději zhatil pád

Do boje o medaile postoupili také Aleš Řezáč a Vojtěch Benda. Ten si připsal na festivalu podruhé šesté místo. Řezáč vyrazil do finále neohroženě, ale kvůli pádu přišel o šanci na medaili. „Asi jsem byl moc přemotivovaný, byl ve mně adrenalin, nezvládl jsem to a přepadl jsem. Mrzí mě to, protože semifinále se mi jelo skvěle a cítil jsem, že na ně mám. Když už jsem se do finále dostal, přál jsem si něco jiného. Ale přeci jen hlavou jsem si to asi pokazil. Nevyšlo to. Beru to.“

To Vojtěch Benda byl spokojený. „Do semifinále jsem se dostal náhodou a to, že jsem postoupil ještě do finále, je velké štěstí.“ Ve čtvrtfinále se totiž posunul na druhé místo po trestu pro Fina Vihinena, který ve finiši omezil Hynka Steinbacha. „Sprint není moje silná stránka, ale věděl jsem, že už tady jeden dobrý výsledek mám, takže ze mě opadl stres,“ dodal Benda.