Klacík i judo vyměnil za pušku. Přívratský teď vyhlíží druhou olympiádu

Někdo hledá to pravé celý život, jiný má jasno od malička. „Už jako malý kluk jsem běhal po zahradě s klacíkem a hrál si na vojáky,“ směje se puškař Jiří Přívratský. „Rodičům se později podařilo najít klub v Ostravě, kde jsem začal se střílením, a nakonec se dostal až na olympijské hry do Tokia.“

Ještě předtím však dal trojnásobný vítěz Světového poháru přednost judu. „Nový Krpálek ze mě nevyrostl, tak jsem s ním seknul a přešel jsem na střelbu,“ líčí.

Nepřipadala vám střelba oproti judu příliš statická?
Něco takového jsem vůbec nevnímal. Asi to bylo tím, že mě střelba tolik naplňovala. V začátcích jsem samozřejmě zažíval i těžší chvíle, protože střelba docela často bolí. V řemenech je to levá ruka, která se odkrvuje. V kleče je to zase pravá noha, na které sedíme a ve stoje vás bolí záda. Správným cvičením ale můžete nástup skoliozy zbrzdit. (smích)

S judem jste seknul, se střelbou jste nikdy nechtěl?
Občas takové momenty jsou, ale je třeba vytrvat, protože pak zase přijdou hezké chvilky. Když jsem si dával pauzu, rád jsem se potom vracel. Střelba mi chyběla.

Střelba je sviňa v tom, že člověku připadá, že ji dělá perfektně a ona ho úplně neodměňuje. Zkrátka ve skutečnosti je třeba o pár setinek na spoušti pomalejší, než by potřeboval.

Hezké chvilky třeba v podobě olympijských her, že? Byly jedním z vašich sportovních snů?
Přiznám se, že nevím, jestli jsem takový moment někdy měl. Olympiáda je určitě vrchol, ale trénoval jsem spíš pro střílení jako takové. To, co mi přinese, nebo kam mě zavede, beru jako bonus. Neupínám se na olympiádu ve smyslu: jo, musím!

Jak jste vnímal, že jste se na hry nakonec probojoval?
Měl jsem radost, nicméně jsem trochu skeptik a říkal jsem si: hele, dokud tam nejsi, tak se to ještě může pětkrát změnit. Proto mi to opravdu došlo až na slavnostním zahájení. Od té doby se stupňovala i nervozita.

Jste nervák? U střelby je obzvlášť důležité zůstat v klidu, ne?
Jsem nervák a zápasím s tím dlouhá léta. Proslovy k sobě samému mi nikdy nefungovaly, musím se z toho vystřílet. Jak člověk zažívá více stresových situací – závodů, zlepšuje se to. A učím se pracovat v nervozitě. Málokdy se vám totiž povede odstranit ji úplně. Proto se učím s ní pracovat a odvést dobrou ránu. Tohle trénuju se sportovní psycholožkou.

Je to ve střelbě běžné?
Ve světě ano, u nás moc ne. Vyhledal jsem si ji sám. U mě je asi největší potenciál ke zlepšení do budoucna v hlavě. I vzhledem k té olympiádě. Co se stresu týká, jde asi o nejnáročnější závod, který střelec může zažít. U střelby dvakrát platí zůstat v klidu, nebo se s tím naučit pracovat. Troufám si říct, že v poslední době se mi to daří.

Kvótu do Paříže jste už vystřílel, máte další olympiádu na dosah…
Kvóta je vystřílená na zemi, nicméně my máme hodně silný puškový tým, konkurence je velká i u nás. Ještě nemáme stanovená nominační kritéria. V Paříži bych ale rád byl.

Ve Světovém poháru se vám daří. Znamená to, že příprava jde správným směrem?
Asi jo, daří se mi na svěťácích pronikat do finále a taky jsem dřív tolik na medaile nedosáhl. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři, taková odměna za dřinu.

Co vlastně pro vás znamená úspěch?
Když se mi podaří dobře odpracovat závod. Střelba je sviňa v tom, že člověku připadá, že ji dělá perfektně a ona ho úplně neodměňuje. Zkrátka ve skutečnosti je třeba o pár setinek na spoušti pomalejší, než by potřeboval, rány pak nejsou ve středu. Je to o ladění detailů. Když si ale člověk může říct: jo, dneska jsem zamakal a udělal to dobře, tak to beru jako úspěch.