Z nuly na olympiádu za tři roky. Maratonkyně Joglová si plní sny (VIDEO)

Žádné zázračné dítě, ani nepřerušené sportovní úspěchy od žákovských kategorií. Olympijský příběh maratonkyně a běžkyně Marcely Joglové je plný démonů a temných pasáží. Překonala bulimii, vyrovnala se se ztrátou nejbližšího a dokazuje všem, že vstát a začít si plnit sportovní sny můžete klidně ve třiceti. Letenku do Tokia si pojistila v dubnu, kdy zaběhla maraton za 2:28:16 a vyhověla limitu o minutu a čtvrt. Času, který ji řadí na bronzový stupínek českých tabulek, navíc dosáhla za pouhé tři roky od chvíle, kdy začala běhání brát vážně.

„Mám obrovskou radost, že jsem teď šťastná. Bylo období, kdy jsem šťastná hodně nebyla. Blbla jsem s jídlem a tak. Můj sen a cíl je zůstat zdravá a dělat, co mě baví. Sport bude mojí součástí do konce života,“ rekapituluje čerstvá olympijská kvalifikantka svou životní a sportovní dráhu. Ta za poslední čtyři roky nabrala vysoké obrátky. Maraton běžela poprvé v roce 2017 v čase přes tři hodiny.

O dva roky později už startovala na mistovství světa v Dauhá, kde v úmorném vedru a vlhku doběhla dvacátá. Soupeřky odpadaly, ona vydržela. „Když se do něčeho zapálím, mám cíl, tak ho chci za každou cenu dosáhnout. Když rozdělám práci, chci ji dokončit. Mám ráda dokončený věci,“ shrnuje svůj přístup.

Spíš než krůček po krůčku se Marcela zlepšovala skok za skokem. První pokus zabojovat o Tokio měla v závěru roku 2020, když ve Valencii běžela 2:31:29. Skvělý čas, vylepšený osobní rekord, ale pořád dvě minuty za vysněným limitem. Nevzdala se, odletěla znovu na dlouhé soustředění do Keni, vrátila se ještě silnější a v dubnu se úspěšně kvalifikovala.

„Vypíchl bych v Keni jeden moment. Máca naběhala za sedm dní přes 200 kilometrů a celý týden vrcholil dlouhým čtyřiceti kilometrovým během. Posledních deset kilometrů mělo být maratonským tempem, aby to simulovalo únavu, ve které bude v závodě. Tady se pozná maratonec… Jakou má hlavu, jestli to dá, jestli je odolný a připravený na zátěž,“ popisuje její trenér Jan Pernica klíčový okamžik na soustředění, který ukázal, jak dobře se Marcela zvládla v Africe připravit.

Splněný sen? „Účast na olympiádě je pro mě čest, prestiž. Takové zadostiučinění za tu snahu. Je to vrchol, co je víc?“ ptá se Marcela a dobře ví, že ke splněnému limitu vedla hodně trnitá cesta: „Základku jsem prosportovala, pak byly etapy, kdy šel sport stranou. Pak jsem hledala sama sebe a vybírala, jaký sport budu znovu dělat, protože jsem věděla, že nějaký pohyb do mého života patří. Zkoušela jsem různé věci a zase skončila u běhání. Vrátila jsem se k němu,“ vypráví. V běhání pak experimentovala s kratšími tratěmi, ultra i triatlonem, ale maraton si ji získal nejvíc.

Když jsme byli u fyziologa, tak nevyšly žádné zázračné výsledky, že bychom řekli, jo, určitě ten limit zaběhne. Myslím, že právě hlava ji posouvá dopředu.

Musí olympionik mít talent a vlohy nebo se dá všechno natrénovat? Podle trenéra Honzy Pernici není Marcela extrémně talentovaná, má ale svoje zbraně: „Hlava je u Marcely rozhodující faktor, odlišuje jí od jiných závodnic a závodníků. Když jsme byli u fyziologa, tak nevyšly žádné zázračné výsledky, že bychom řekli, jo, určitě ten limit zaběhne. Myslím, že právě hlava ji posouvá dopředu.“

Na otázku, jaká je Marcela svěřenkyně, Honza odpovídá, že po půl roce spolupráce to ještě nemůže úplně zhodnotit. Zatím ale prý skvělá: „Do detailu plní všechno, na čem se domluvíme. Kdyby si měla vybrat mezi lehčím a těžším tréninkem, na 99 % si vybere ten těžší. Je to typ závodnice, kterou musím brzdit. Kdyby mohla, trénovala by od rána do večera.“ 

Tréninková chemie evidentně funguje oboustranně: „Po Perňovi jsem pokukovala delší dobu, byl mi sympatický. Líbil se mi jeho přístup ke svěřencům. Lidsky mi byl blízký. Byla to jasná volba, když jsem skončila s předchozím trenérem. Je hodně vnímavý, hodně naslouchá, ani mu svoje pocity nepotřebuju dávat do moc slov, a přesto mám pocit, že on to navnímá. To je pro mě důležité.“ 

Jak se dá vydržet běžet 42 kilometrů tempem, kterým netrénovaný člověk nezvládne ani jeden? Základem je prý dokonale vnímat své tělo a jeho signály: „Rozeznat, co je lenost, a co už únava, je docela těžký. Musíme to tělo znát. Když se příznaky ignorují, skončí to zraněním.“

A na co při hodinách tréninku česká reprezentantka myslí? „Pokaždé na něco jiného. Jsem v jiné situaci, s někým se bavím a vezmu si tu myšlenku s sebou a rozebírám si ji. Někdy vyběhnu s hudbou, jindy potřebuju klid. Do přírody si sluchátka neberu, jenom si tak běžím, vnímám ticho, které je pokaždé jiné.“ Myšlenky se jí často stáčí i k rodině a blízkým, které má už jen ve vzpomínkách:

„Když běžím, tak si dost často vzpomenu na tátu. On byl ten motor, který nás od malička hnal ke sportu. Vím, že by byl šťastný, kdyby věděl, že jsem se dostala až sem. Byl by nadšený. V Keni jsem si nechala udělat takový náramky a dala si tam jeho, aby se mnou běžel při kvalifikaci.“

Stlačit osobní rekord ještě níž bude v Japonsku neskutečně těžké. Maraton se sice přesune z Tokia do Sappora, kde bude chladněji, ale zvlněná trať rychlým časům přát nebude. Co by trenér Jan Pernica své svěřenkyni do závodu poradil? „Aby běžela rychle a vypla hlavu ve správný moment. Důležité je, aby na začátku hlava fungovala, aby to nepřepálila, ale od určitého kilometru se musí vypnout, běžet na autopilota a jenom střídat levou s pravou až do cíle.“ 

Ať to dopadne jakkoliv, Marcelin olympijský příběh už teď dokazuje, že svůj život můžete kdykoliv nakopnout směrem, kterým si vysníte. Držíme palce!