Ve dvaceti se vzdala fesťáků a objevila atletiku. Díky dalšímu osobáku míří na mistrovství světa

Před závodem si ráda pořádně schrupne. „Třeba teď v Ostravě, kde jsem si zaběhla osobák, jsem spala devět a třičtvrtě hodiny,“ směje se Tereza Petržilková. Osmadvacetiletá česká čtvrtkařka si vylepšila osobní rekord na 400 metrů o 69 setin na 52,64 sekundy a kvalifikovala se tak na nadcházející halové mistrovství světa v Bělehradu. Běhat přitom začala až ve dvaceti letech. Do té doby sportovala pouze ve škole.

Jak se stane, že někdo začne běhat ve dvaceti letech?
Je pravda, že jsem na žádné sportovní kroužky nechodila a sportovala jsem jen v rámci školy. Na druhém stupni základní školy jsem na atletických závodech vyhrávala, a to mě motivovalo k tomu, že jsem si vybrala sportovně založenou střední školu. Šla jsem do Plzně na Střední odbornou školu profesora Švejcara - Pedagogické lyceum se zaměřením na tělesnou výchovu.

Tam jste si prošla nejrůznějšími sporty, že?
Ano, maturovali jsme z atletiky, plavání, ze sportovních her, takže to byla pro mě taková všeobecná průprava. Ale nedělala jsem žádný sport, jedině rekreačně třeba skateboarding. Pak jsem se přihlásila na Pedagogickou fakultu v Plzni, obor Tělesná výchova a sport a v prváku si mě všiml učitel atletiky Václav Salcman, který je zároveň trenérem na Škodovce v Plzni. Ponoukal mě k tomu, abych zkusila běhat 

Když se podíváte kolem sebe, často se dostáváme do kontaktu s ranou specializací. Můj příklad může jít krásně proti tomu. Může dětem ukázat, že nemusí být mistři světa ve dvanácti letech.

A tak to začalo?
Pořád jsem se k tomu neměla a bylo mi i hloupé začít ve dvaceti, takže mě musel několikrát pobízet. Nakonec jsem se odhodlala a začala jsem docházet do skupiny. První rok jsem se seznamovala s tím, že sportovec musí mít nějaký řád, disciplínu, že když chce být dobrý, musí trénovat pravidelně. Ze začátku to bylo takové divoké, musela jsem si nový styl života zvyknout. Po roce si mě vzal pod křídla Honza Hanzl, se kterým trénuju do dneška. S ním jsem od svých 21 let začala první systematickou přípravu.

Zkuste to zvykání na nový režim popsat?
Třeba jsem 14 dní chodila, pak 14 dní ne. (smích) Hlavně už jsem v té době studovala vysokou školu, ale ve skupině jsem byla s lidmi ze střední nebo ze základky, takže jsem se s nimi kolikrát ani nepotkávala časově. Mohla jsem trénovat až k večeru po škole, bylo náročné se namotivovat. Nasměroval mě pak Honza Hanzl, dali jsme tomu řád a pravidelnost a bylo mi vysvětleno, že jestli chci zkusit něco zazávodit, musím trénovat pravidelně.

To se podařilo…
Ze začátku jsem taky hodně trpěla na nemoci, měla jsem slabou imunitu. Ale pamatuji si zlomový okamžik. Bylo to někdy na jaře, přišla jsem na ovál. Všichni už trénovali, byli vysportovaní, opálení, a já přišla po několika prodělaných nemocích z domova, bílá jako ten sýr a sem tam nějaké to kilo navíc. Kluci si ze mě začali dělat srandu, ale nemysleli to zle. Pamatuju si, že se to ve mně úplně hnulo a říkala jsem si: Jo? Tak počkejte, já vám ukážu. Hrozně jsem se do toho obula a začala jsem makat a toho roku jsem zaznamenala první posun, zaběhla jsem čtyřstovku pod minutu, 59,90. Náš dlouhodobý cíl jsem splnila během pár měsíců, to byla motivace.

Vzpomenete si, jak rychle jste běžela tu úplně první čtvrtku?
Asi bychom to někde našli v tabulkách, ale nevím. Něco kolem 67 vteřin, když mi bylo těch dvacet. Měla jsem štěstí, že můj trenér vzal mou přípravu postupně, že mi nenaložil na hrb hned zpočátku nějaké objemy. Nabalovali jsme to a já jsem se lepšila a lepšila.

Co bylo na tom všem nejtěžší?
Nikdy mi nevadilo zvykat si na dřinu a dejme tomu bolest. Od malička jsem byla pracovitý člověk. Pro mě byla asi nejhorší taková ta změna sociálního prostředí. Do té doby jsem žila s partou lidí, jezdili jsme na festivaly, užívali jsme si jako každý správný mladý divoký člověk. (smích) Musela jsem si začít upírat právě tyhle akce. Už nešlo strávit víkend na festivalu a dát si nějaké to pivo. Když jsem totiž šla na akci a po ní na trénink, byla jsem unavená a pak jsem na sebe byla hrozně naštvaná. Říkala jsem ne i mnoha rodinným oslavám. Atletika musela být na prvním místě.

Hlavní motor je tedy pro vás co?
Dokázat něco pro sebe samou. Mě hrozně baví, když vidím, že za všechno to úsilí sklízím ovoce. Ten pocit je k nezaplacení. Můžu si říct: Jo, zvládla jsem to. Navíc věřím, že všechny tyhle zkušenosti přetavím do reálného života, do budoucna mi pomůžou v profesním životě.

Můžete být i vzorem pro ty, kteří se rozhodnou sportovat „později“.
Rozhodně. Když se podíváte kolem sebe, často se dostáváme do kontaktu s ranou specializací. Můj příklad může jít krásně proti tomu. Může dětem ukázat, že nemusí být mistři světa ve dvanácti letech. Vezměte si, kolik dětí dělá sport a kolik jich dojde do dospělého života sportovce a dosáhnou na vrcholnou úroveň.

Baví vás ještě jiný sport?
Obecně spíš ty individuální. Bavila mě třeba gymnastika, a když jsem se po čtyřech letech usilovné práce naučila plavat, bavilo mě i to. Nemám buňky na sportovní hry, ty byly vydřené.

Máte kromě sportu i jiné koníčky?
Moc volného času nemám, i když teď mi ubyla škola. Na začátku února jsem dělala magisterské státní zkoušky. Věnuju se ale ještě trénování. Spolupracuju s florbalisty, házenkáři, kterým pomáhám s kondiční atletickou přípravu. A mám i osobní tréninky – učím lidi správně běhat.

Tam se v budoucnu vidíte?
Zatím tam směřuju. (smích) Ale nikdy nevíte, kam vás život zavane. Taky ráda čtu, koukám se na filmy, seriály a trávím čas se svým přítelem. Máme dva pejsky a činčilu. Zvířata mám taky hrozně ráda.