„Tajemná“ motivace kouče Paciny. Nelituju a učím se každý den, říká

Důvěra a láska jsou podle něj těmi nejdůležitější atributy na tenké vztahové lince trenér - svěřenec. „Na světě je spousta trenérů, kteří cítí lásku ke svému sportu, ale už ji necítí k lidem. Tady přece nejde o to, aby se Pacina dostal nahoru, ale aby se tam dostal hráč,“ myslí si Tomáš Pacina, trenér hokejového národního týmu žen. „To je teď i má motivace: chci předat vše, co umím. Nechci si to vzít do hrobu.“

A zatím se mu daří skvěle. Vždyť je to také jeho zásluha, že se české ženy poprvé v historii probily náročným sítem kvalifikace na zimní olympijské hry do Pekingu. Coby kouč hokejových dovedností dříve spolupracoval v zámořské NHL se Sidney Crosbym, Jarome Iginlou nebo třeba Patrickem Kanem. Za oceánem ale trénoval i děti a později vypomáhal také českým trenérům.

Já nesouhlasím s touhle novou vlnou, která běží po celém světě, že se všichni posuzují stejně, ač mají jiný výkon.

Na tom, jak vedl a vede svěřence, by nic neměnil. „Přestože jsem udělal a dělám stovky chyb. Každá chyba má v sobě poučení, vyzrání a pochopení. Proto nelituji, ale každý den se učím,“ vysvětluje třiapadesátiletý muž ve službách českého ženského hokeje.

Naopak jednou z chyb, kterou podle něj dělají rodiče budoucích vrcholových sportovců, je, že svým dětem příliš „umetají“ cestičku. „Nedávají jim šanci poprat se se životem a perou se za ně,“ líčí. Přitom povinností trenérů a rodičů je připravit děti na neúspěch. „Dnes děti dostávají medaile za páté šesté místo, vlastně i jen za účast. Já nesouhlasím s touhle novou vlnou, která běží po celém světě, že se všichni posuzují stejně, ač mají jiný výkon.“

Jenže jak z toho vybruslit a najít správnou hranici, kdy trenér řekne: dneska medaile není. A zároveň dítě od té činnosti neodradí?

„Realita je správná cesta. Jsme dneska pátí? Tak jsme pátí. Za to medaile nejsou. Neuspěli jsme, ale stejně můžu jako trenér najít pozitivní věci, které si z té situace můžu vzít a předávat je. Prohra jako motivace do tréninku – můžu trénovat líp nebo víc. Nebo jsme hráli výborně, jen soupeř byl pro tu chvíli lepší. To se v životě stává, podal jsem vynikající výkon, udělal jsem pro to maximum a stejně jsem nevyhrál,“ prozrazuje Pacina. „Je to pro život nesmírně důležité. Děje se to neustále, ať je to ve vztahu, sportu či čemkoliv jiném. A takovou lekci dětem odepíráme? My je v podstatě ochuzujeme. My jim nedovolíme, aby se od života učily. Život je univerzita a my jim bereme knížky.“