Ohnivé vozy. Jak Liddell s Abrahamsem získali olympijské medaile, a vlastně i Oscara

Pařížská olympiáda z roku 1924 se stala jednou z kulis filmového příběhu britských atletů Erica Liddella a Harolda Abrahamse, který inspiroval několik generací. Pod názvem Ohnivé vozy (Chariots of Fire) dokonce získal čtyři Oscary, včetně ceny za nejlepší film. Přečtěte si příběh dvou výjimečných sprinterů.

Byl to jeden z vrcholů slavnostního zahájení olympijských her v Londýně před jedenácti roky. Symfonický orchestr na ploše stadionu začíná hrát notoricky známou Vangelisovu melodii a kamera zabírá u kláves sedícího Rowena Atkinsona alias Mr. Beana. Je trochu znuděný, protože jeho úkolem je stále dokola vyťukávat jeden tón.

Při tom se na chvíli zasní. Běží bosý po pláži kdesi ve Skotsku, spolu s mladíky v bílých trenkách a bílém tričku s britských reprezentačním znakem, voda jim šplouchá ke kotníkům. Je na nich patrná čirá radost z běhu, nespoutaná radost z pohybu. Když jim Mr. Bean přestává stačit, nastoupí do auta, všechny předjede a potom jako první protne cílovou pásku.

Milovníci sportovních filmů od první chvíle věděli, že tahle pětiminutová scénka – zakončená potleskem vyprodaného Olympic Stadium – je poctou britskému snímku Ohnivé vozy z roku 1981.

Dva ze studentů, kteří v úvodní scéně běží po pláži, byli Eric Liddell a Harold Abrahams. Kamarádi a rivalové. Silně věřící křesťan ze Skotska a Žid, jehož rodina pocházela z Litvy. Ohnivé vozy nebyly pouze příběhem jejich přátelství a boje s předsudky, ale i atletických soutěží na druhých pařížských olympijských hrách, jež se konaly v roce 1924.

Sportovní úspěch není všechno

Liddell, rodák z Číny, kde jeho rodiče působili jako misionáři, se na největší sportovní svátek vydal jako jeden z favoritů sprinterských soutěží. V jeho silách bylo získat tři zlaté medaile a stát se nejslavnějším atletem své doby.

Za běžných okolností. Ale pro něj běžné nebyly – jelikož se sprint na sto metrů konal v neděli, odmítl se ho zúčastnit. Bylo to proti jeho víře, neděli ctil jako den odpočinku, neboť Bůh stvořil svět za šest dnů a sedmý odpočíval. Kamarádi na něj naléhali, stejně jako trenéři. Ale s rozhodnutím „létajícího Skota“, jak se mu pro jeho rychlost na dráze přezdívalo, nehnuli. Nechtěl přistoupit na to, že by svou víru zradil kvůli sportovnímu úspěchu. Stovku nakonec vyhrál Abrahams.

Liddell si chtěl spravit chuť na dvoustovce, ale byl z toho „jen“ bronz. Špičkovému sprinterovi první poloviny dvacátých let (byl mj. národním rekordmanem na 100 yardů časem 9,70, který vydržel nepřekonaný šestatřicet let) vážně hrozilo, že se z olympijských her vrátí bez zlaté medaile.

Přihlásil se tedy na čtyřstovku. Na trať, kterou téměř netrénoval. Navíc v Paříži panovala ukrutná vedra, například krosový závod na deset kilometrů dokončilo pouze patnáct běžců z devětatřiceti. „Prvních 200 metrů poběžím, jak nejrychleji umím. A druhých 200 metrů, s boží pomocí, ještě rychleji,“ stanovil si odvážnou taktiku.

Běžel opravdu ze všech sil a závod vyhrál. V novém světovém rekordu 47,60. Třetí byl jeho reprezentační kolega Guy Butler, což dávalo i slušnou šanci do čtvrtkařské štafety. Ale do ní Liddell odmítl nastoupit. Ano, hádáte správně: běžela se v neděli. Domů se z Paříže vrátil jako hrdina. Měl nejen dvě medaile, z toho jednu zlatou, ale svým zásadovým přístupem si získal mnoho obdivovatelů.

Navíc společně s Abrahamsem narušili dominanci amerických sprinterů, kteří na předchozích dvou olympiádách ovládli závody na 100 a 400 metrů. I to se cenilo.

Krátce nato Liddell úspěšně odpromoval, a jak už měl předem naplánováno, rozloučil se s atletikou a po vzoru rodičů odjel na misii do Číny. Jeho úspěšná kariéra trvala pouze čtyři roky. To ovšem v době ryzího amatérismu nebylo nic divného. Ve chvíli, kdy si sportovci našli perspektivní zaměstnání, musely jít závody a utkání obvykle stranou.

Smrt v Číně

Liddell odjel do Tchien-ťinu a učil na místní anglo-čínské škole. Nebyla to pro něj ani pro zemi snadná doba. Vypukla občanská válka mezi komunisty a nacionalisty, později na severní území vpadla japonská armáda. Bývalý atlet raději poslal rodinu do Kanady, sám se však rozhodl zůstat.

Jako ostatní západní cizinci byl v roce 1943 internován, britská vláda dokonce nabízela jeho výměnu za japonského válečného zajatce, ale on odmítl. Počátkem roku 1945, jenom šest měsíců před osvobozením internačního tábora, náhle onemocněl. Měl podezření na nervovou poruchu, jenže skutečnost byla mnohem horší. Nádor na mozku. Zemřel 21. února 1945. Bylo mu třiačtyřicet let.

Stal se jednou z největších ikon skotského sportu. V roce 2002 byl uveden do národní Síně slávy jako jeden z první padesátky sportovců, společně s fotbalovými a ragbyovými hvězdami.

O dvaadvacet let dřív skotský sprinter Allan Wells vyhrál na moskevské olympiádě běh na 100 metrů a novináři se ho zeptali, jestli by chtěl tohle vítězství věnovat Haroldu Abrahamsovi, poslednímu britskému šampionovi na stovce. „Ne. Raději bych zlato věnoval Ericu Liddellovi,“ odpověděl Wells.

Abrahamsova kariéra také netrvala dlouho. Z Paříže si přivezl zlatou a stříbrnou medaili, ale v následující sezoně si při skoku do dálky zlomil nohu, a dal brzy sportovní činnosti sbohem. Měl sice vystudovaná práva, dál však zůstával u atletiky.

Působil jako funkcionář (např. v roce 1936 se zasazoval proti bojkotu olympijských her v Berlíně) a čtyři desítky let se věnoval práci sportovního reportéra, mj. pro BBC. Později napsal i několik knih, včetně titulů o historii OH z let 1896-1952 a o římské olympiádě z roku 1960. Za zásluhy byl oceněn Řádem britského impéria, uveden byl i do Židovské sportovní síně slávy.

Čtyři Oscary pro britské sprintery

Abrahams zemřel 14. ledna 1978, ve věku sedmasedmdesáti let. Právě záběry z jeho pohřbu začíná film Ohnivé vozy (v originále Chariots of Fire), který natočil režisér Hugh Hudson. Erica Liddella v něm ztvárnil Ian Charleson a Harolda Abrahamse si zahrál Ben Cross.

V roce 1981 snímek zabodoval při tradičním předáváním Oscarů. Nejvíce sošek si sice odnesli Dobyvatelé ztracené archy (s Harrisonem Fordem v roli Indiana Jonese), ale Ohnivé vozy získaly nejcennější poctu, byly vyhlášeny nejlepším filmem. K tomu byly oceněny za scénář, hudbu a kostýmy. Proměnily čtyři z celkem sedmi nominací.

Poutavý příběh Erica Lidella a Harolda Abrahamse nadchl nejen sportovní fanoušky. Řada jeho scén se zařadila mezi nezapomenutelné. Vedle v úvodu zmínění pasáže z pláže to byl závod na nádvoří Trinity College v Cambridge. Úkolem univerzitních studentů bylo ho oběhnout (po obvodu měří 339 metrů) za dobu, kdy kostelní zvony odbíjejí dvanáct hodin.

Ve filmu Harold Abrahams triumfuje nad Andrewem Lindsayem (i nad zvony), ale v tomto případě šlo o pouze o fikci – také soupeř byl smyšlenou postavou. Nicméně v roce 1988 se je v charitativním závodě pokusily napodobit britské hvězdy středních tratí Sebastian Coe se Stevem Cramem. Zvítězil dnešní šéf World Athletics, ale do cíle doběhl těsně po odbití dvanácté, přesněji v čase 46 vteřin. Chybělo mu asi dvanáct metrů.

Ikonické je i scéna, kdy se Lindsay snaží pilovat techniku nad překážkami. Aby měl postaráno o kontrolu i motivaci, na okraj každé překážky umístí sklenici naplněnou šampaňským – a jde trénovat. Ani jednu neshodí.

Ohnivé vozy jsou považovány za jeden z nejlepších sportovních filmů historie a možná vůbec nejlepší, jehož příběh se točí kolem olympijských her. Za rok, při stém výročí zlatých medailí britských gentlemanů Erica Liddella a Harolda Abrahamse, se na něj bude určitě hodně vzpomínat.