Nový šéftrenér ženského hokeje o důvěře, bolístkách i psychice

Pod jeho taktovkou se nyní bude ubírat český ženský hokej napříč kategoriemi. Dušan Andrašovský, někdejší hokejový útočník, reprezentant Slovenska a později trenér, totiž přijal roli šéftrenéra. „Chceme pokračovat v koncepci ženského hokeje, kterou nastavil Tomáš Pacina,“ říká pětačtyřicetiletý kouč, který tým osmnáctek dovedl ke zlatým medailím na letošním Evropském olympijském festivalu mládeže.

„Trenéři od šestnáctek výš dělají stejné věci, vědomou hru s pukem. Snažíme se o aktivní herní systém, podložený na kvalitních herních i taktických dovednostech. Produkovat atraktivní moderní hokej, který bude bavit diváky i hráčky," doplňuje Andrašovský, který už 22 let žije v České republice.

Tomáš Pacina se ze zdravotních důvodů vzdal svých funkcí. Je vám k ruce alespoň jako mentor?
Můžu se s ním o tom bavit. Do trenérské kariéry mi dal strašně moc.. Je mi lito, ze skončil. Jsem vděčný, že mu můžu zavolat, má obrovské zkušenosti a rád se o ně dělí.  Samozřejmě komunikuji i s jinými trenéry a jsem mile překvapen, že i kluci, kteří ženský hokej moc nesledovali, se začínají ptát a bavit se o něm. Mám z toho radost.

Co je to gró, které jste si od něj vzal?
Je to sebedůvěra ve vlastní schopnosti, důvěra v tým a v každého jeho člena. Potom dovednosti ve kterých náš hokej zaostává a bez kterých to nejde, a v neposlední řadě fyzická připravenost. Na základě těchto aspektů vnímám hokej jinak, než jsem jej vnímal jako hráč. Je rychlejší a náročnější než před léty. Dívám se na něj a skoro nikdy mě nezajímá výsledek, tedy když nehraje tým, který trénuji (úsměv). Koukám se na hokej jako na hru a ne pouze na výsledek.

Když se chce člověk posouvat, musí učit. Beru to tak, že se pořád učím. Práce s psychikou je ohromně těžká a důležitá. Víc než cokoliv jiného.

S trénováním jste začínal v Třemošné u Plzně, pak jste působil u dívčí U16, nyní vedete U18 a zároveň jste šéftrenérem. Jak velký je rozdíl v trénovaní dívek a chlapců?
Obrovský, v holkách zůstává každá kritika, i když je konstruktivní. Dokonce i vztahové problémy. Ony si pamatují, že si něco před třemi lety řekly a pak spolu ani nechtějí hrát. Bolístky tam zůstávají hodně dlouho. U kluků je to jednodušší v tom, že problém vyřeší hned - buď u piva nebo na místě (smích).  Anebo nevyřeší, ale dokážou pro tu práci udělat maximum. Řeknou si: dobře, tak se nesnášíme my dva, ale tu práci tady odvedeme.

Musíte tedy být i tak trochu psycholog?
Bylo by ideální, kdybychom tenhle obor mohli víc studovat. (smích). Zjišťuju, že je důležité vzpomenout si na to, co jsem se učil ve školách a na kurzech, a vrátit se k tomu. Přestože je trénování dívek diametrálně odlišné, je hrozně zajímavé a inspirativní. Když se chce člověk posouvat, musí tohle vnímat a učit se. Beru to tak, že se pořád učím. Práce s psychikou je ohromně těžká a důležitá. Víc než cokoliv jiného.

Je něco, v čem je to s dívkami naopak snazší?
Rozhodně. Když si je získáte a uvěří vám, že to, co po nich chcete je to nejlepší pro ně, pro tým, pro výsledek, jsou schopné udělat neuvěřitelné věci a sáhnout si až na dno. Důvěra musí být oboustranná.

Jak si s nimi důvěru budujete?
Je potřeba poznat je jako osobnosti a zvolit individuální přístup. Někdo se rád baví a uvítá, když si ho trenér zavolá a pobaví se s ním. U jiného zase vidíte hned, že mu to nedělá dobře, že se v tom necítí komfortně. Když to vztáhnu na sebe – vždycky, když jsem cítil, že mi trenér věří, hrálo se mi stoprocentně líp a když to tak nebylo, člověk musel dokazovat, že se trenér plete. A to je asi rozdíl oproti dnešní generaci.

Jak to myslíte?
Stává se, že když mladý hráč není od začátku v trenérově hledáčku, kolikrát se urazí a raději uteče pryč do jiného klubu. I u těch holek to vidím. Ale máme tam i holky, které si na sobě zamakaly a hrozně se posunuly. Mám z toho obrovskou radost, udělaly velký výkonnostní skok. Dali jsme jim návod a ony samy musely pracovat doma v klubech nebo individuálně. Je to o té důvěře.

Čím to je, že děti takhle utíkají?
Pořád se vymlouváme na tu dobu, ale částečně to tak je. Podívejte se na to, jaký mají děti denní plán. Ráno vstanou, mají připravenou snídani, málem je musíte obléknout, pak je naložíme do auta. Tady vidím velký problém, co se týče pohybového rozvoje – děti nejsou naučené chodit. Z auta do šatny a na hřiště, to je celé. Je to smutné.

Rodiče jim umetají cestičku, jak říkal i Tomáš Pacina?
Ano, a podle mě ve všech oblastech života. Je to zvláštní doba. Vždyť ani učitelé tělocviku nemůžou dělat svou práci pořádně, protože děti mnoho pohybových dovedností nezvládnout.

Některé školy i proto zvolily projekt Sazka Olympijský víceboj…
To je krásný projekt, který stojí za to s dětmi dělat. Potřebovali bychom ale víc. Nemáme úplně špatné podmínky na sportování, jenže když se rozhlédněte po Evropě… Už i ti Maďaři je mají lepší než my. U nás, když už postavíme nějaké sportoviště, tak je tam zámek, aby tam náhodou někdo nemohl.

A dětí máme dost?
Myslím, že jich je skoro stejně jako vždycky. Jen je víc klubů a víc sportů.  V minulosti byl hokej výběrový sport, v současné době hraje hokej každý, kdo přijde (do určitého věku). Často dětem chybí potřebná míra talentu, aby se z nich stal dobrý sportovec. Vychováváme je i z dětí, které by se možná raději a lépe realizovaly v jiných činnostech, například v umění. Stává se, že rodiče vodí děti na sport, chtějí aby byly vrcholovými sportovci, ale ony ho často ani nemají rády. Chodí tam pak jen proto, aby nezklamaly rodiče. Přitom by úplně stačilo, kdyby se věnovaly tomu, co je naplňuje a baví, k tomu se normálně hýbaly a byly by šťastnější.