Mistr „Fair play“ hledá tah na branku: Mladí se bojí prohry, raději šermují se slabšími

Hledat ve sportovcích výjimečnost, i to je práce pro trenéra. „Jsme spoustu let za tím, že se všem dávaly stejné tréninkové dávky, stejné činky. Trenéři teď sledují individualitu závodníka už u dětí a snaží se je podporovat v činnostech, které jim jdou. Hledají jejich unikátnost,“ myslí si šermíř Jiří Beran, který si za svůj čin na olympijských hrách v Riu de Janeiro 2016 převzal ocenění od Českého klubu fair play. „Někdo svou výjimečnost najde dřív, někdo později, ale věřím, že ji každý má.“

To je hezké, ale co činnosti, které dětem nejdou? Co s nimi?
Samozřejmě není dobré, když člověk něco v tom sportu vůbec neumí. Myslím si ale, že je ku prospěchu věci minimalizovat činnosti, které mu tolik nejdou a zlepšovat ty, které jsou mu přirozené. Když vše zprůměrujete, může to člověka bavit, ale nevystřelí ho to na nějakou vyšší výkonnostní úroveň.

Jak o tom třeba s těmi mladšími mluvit?
Mám tu výhodu, že ještě pořád závodím a nejsem plnohodnotný trenér, takže mě berou jako sobě rovného. Můžu jim říct, jak to funguje a oni to hned vidí. Ale v šermu jsou trenéři respektovaní, děti jim věří a co vím, panuje všude pozitivní energie.

Takže žádný křik nebo něco takového?
Když něco někomu nejde při zápase, tak na něj samozřejmě houknou, ať to dělá jinak. Rozhodně se to ale neděje v tréninkovém procesu, který je důležitý. Navíc my máme i tréninky, které jsou individuální. Závodník piluje techniku pouze s trenérem, a to je ten čas, kdy je s ním sám, může mu říct, dělej to tak a tak. Když šermuju s mladými, vnímám někdy přílišný respekt, a říkám jim: neměj ho, jinak se neposuneš. Mladí by mohli mít trošku větší tah na bránu, jako jsme měli my.

Člověk se musí naučit nejdřív prohrávat, aby později mohl vítězit. Jinak to nejde. Naučit se vítězit bez proher se neslučuje s vrcholovým sportem.

Jak to myslíte?
Já jsem se kdysi plazil na ty starší a pořád dokola jsem prohrával, ale nechtěl jsem odejít z tréninku, dokud aspoň jednoho neporazím. Teď vídávám, že mladí kolikrát šermujou raději s těmi, které porazí, než aby se navzdory porážce zlepšovali. To jim cpu asi nejvíc, protože jinak se nezlepší. Naopak se můžou i zhoršovat nebo stagnovat.

Čím to podle vás je? Bojí se prohry?
Je to taková doba. Mladí chtějí být rychle nejlepší a bohužel úplně nevnímají tréninkový proces jako celek. Když šermují se slabšími, tak vítězí a jeví se jako dobří, jenže v rámci toho postupu dál to nejde. Člověk se musí naučit nejdřív prohrávat, aby později mohl vítězit. Jinak to nejde. Naučit se vítězit bez proher se neslučuje s vrcholovým sportem.