Kouč Barda: Trenérství? Ženy mají kvůli mateřství těžší rozhodování

Ve stínu každého sportovce na jakékoliv úrovni stojí jeho trenér, který by se měl vyznačovat mnoha vlastnostmi a dovednosti. Jaké jsou ty hlavní? „Měl by vědět hodně o motivaci lidí a taky o tom, jak se na ně naladit a jak jim pomoct v jejich cestě,“ říká bývalý házenkář a trenér Michal Barda. Je tu ale i řada dalších faktorů.

„Jednou z nejnáročnějších věcí je pochopit celý kontext a motivaci všech lidí, kteří se na sportu podílí. To znamená nejenom sportovců, ale především okolí, klubu, případně celého politického prostředí, jestli vůbec na tom sportování má zájem,“ vysvětluje Barda. Koneckonců, bojoval s tím i on. „Velmi často jsem předpokládal, že okolí má podobnou motivaci jako mám já a ono to velmi často není pravdou. A stále se mi to někdy přihodí.“

Hraje v trenérství roli i pohlaví?
Určitě to roli hraje, ale podle mého názoru především právě v tom pochopení motivace a možností, jak se dostat do komunikace a interakce se sportovcem a dále to souvisí s tím jaké nástroje a možnosti trenér má. Tam si myslím, že muži a ženy budou mít trošku jiné možnosti. Ale nerad bych to generalizoval. Zcela jistě jsou muži, kteří jsou velmi empatičtí a vnímaví. Na druhou stranu jsou i ženy, které dokážou být tvrdé, důsledné a nekompromisní. Ty rozdíly tam jsou, ale nedokážu to hodit na dvě hromady.

Nemáte nejmenší garanci toho, že i skvělý trenérský výkon přinese nějaký hmatatelný nebo viditelný úspěch. A já si myslím, že ženy jsou mnohem rozumnější než muži a nejdou do toho.

Proč je žen trenérek méně než mužů?
Ten job není pro ženy tak přitažlivý. Když to vezmu celosvětově, tak například před pár týdny měli Američani výročí padesáti let, kdy odsouhlasili zákon o genderové rovnosti ve federálním vzdělávání. Jestli se nepletu, tak se to v americké legislativě jmenovalo Title IX. Do té doby měly všechny ženské sporty na úrovni college a univerzit více než z devadesáti procent ženské trenérky. A v okamžiku, kdy Američani odsouhlasili tento antidiskriminační zákon, tak během relativně krátké doby začal počet žen trenérek padat a dneska jsou na nějakých 42 až 43 procentech. Což je paradox, protože tento zákon pomohl ženskému sportu ve smyslu aktivních sportovkyň a taky dostal ženský sport prostředky. Ale byl úplně katastrofický pro množství trenérek u ženských týmů. A já si myslím, že je to klasický případ toho, kdy dobrý úmysl má nedobré výsledky.

A jak je to v Česku?
Upřímně řečeno, jednou z nejdůležitějších kompetencí trenéra v českém sportovním prostředí je schopnost dělat za málo peněz, nebo zadarmo job, který je nesmírně těžký. A nemáte nejmenší garanci toho, že i skvělý trenérský výkon přinese nějaký hmatatelný nebo viditelný úspěch. A já si myslím, že ženy jsou mnohem rozumnější než muži a nejdou do toho.

Takže jak jste zmínil, že trénování není pro ženy přitažlivou prací, je to právě z tohoto důvodu?
Přesně tak. A druhá věc, která s tím podle mého souvisí a pak se to trošinku točí v kruhu, je, že je strašně málo žen trenérek, které mohou pro holky působit jako vzory. Já jsem přesvědčený, že velká část trenérů se rekrutuje tím způsobem, že sportovec má za sebou nějakou aktivní kariéru. A v okamžiku, kdy se jeho kariéra blíží k závěru, tak přemýšlí, jak ještě u toho, co umí a co dělal intenzivně a s vášní, zůstat. Poměrně logickou volbou je stát se v tom oboru trenérem. A zatímco kluci mají podle mého názoru před sebou spoustu živých vzorů a velmi často tam najdou osobnost, která je inspiruje k tomu, aby se na tu cestu vydali taky, tak takto dobrých trenérek je v provozu podle mě málo a tím pádem je i málo vzorů, které by sportovkyním ukázaly správnou cestu. A pak je to trošku taková smyčka.

Má ta smyčka nějaké řešení? 
Když se řekne řešení, tak v tom trošinku cítím, že ten, kdo se ptá, si přeje, aby tomu bylo jinak. Mně opravdu jako klíčový připadá zájem žen, který je menší než u mužů. Teď budu trochu generalizovat, ale myslím si, že nejsem daleko od pravdy. Ženy velmi často, ne samozřejmě všechny, a není to tak, že bych to vyžadoval, ale když dělají sport na vyšší úrovni, tak v nějakém životním období se začnou rozhodovat, jestli dál dělat vrcholový sport, nebo se stát mámou. A velmi často, řekněme mediálně známá a přitažlivá jména, která se pohybují na vrcholu, to mateřství nějakým způsobem odkládají, protože jim je líto sport opustit. Jsem přesvědčený, že velká část žen se po konci aktivní kariéry vrhne na mateřství, nebo kariéru tím mateřstvím skončí.

Co je ta primární motivace?
Těžko říct, ale velmi často v tom okamžiku mají takové životní naplnění, že je trenérství přestane lákat. A tomu naprosto rozumím a myslím si, že je to správně. Správná obětavá máma za sebou zanechá ve společnosti větší stopu než správný trenér. Ale abych z té otázky úplně neutekl, bylo by fajn, kdyby ženy měly v závěru kariéry větší motivaci se na tu cestu vydat, ale okamžitě taky řeknu, za jakou cenu, jestliže se tam objeví nějaké rodinné naplnění. V tomhle to mají muži mnohem jednodušší.