Jedno zlato, dvě tyčkařky: Fair play, nebo útěk? Kouč finalistky Švábíkové dělbu medailí schvaluje

Říká se: Nesuď člověka, dokud neujdeš alespoň kilometr v jeho botách. Cosi na ten způsob možná cítí i dvě elitní tyčkařky, které se na světovém šampionátu v Budapešti podělily o zlatou medaili. Emotivní rozhodnutí Američanky Katie Moonové a Australanky Niny Kennedyové totiž nabídlo i dva různé pohledy. Pro někoho dojemný příběh přátelství a fair play, pro jiného útěk ze sportovního kolbiště. V Tokiu si zase olympijské zlato rozdělili výškaři Gianmarco Tamberi a Mutaz Essa Baršim, ze kterých se stali životní přátelé.

„Já se na to dívám pragmaticky z pohledu trenéra a řeči čísel,“ řekl Štěpán Janáček, olympionik a dnes trenér Amálie Švábíkové, která se právě v Budapešti probojovala do svého prvního světového finále. „Obě závodnice byly v momentě případného rozeskakování v akci 3,5 hodiny – počítáme čas od začátku rozcvičení. Nina Kennedyová měla za sebou celkem 12 pokusů, Katie Moonová 11.“

Skákat na svou maximální výšku je přitom nejlepší mezi čtvrtým a osmým pokusem. „Potom začíná nastupovat únava a šance na překonání vysoko položené laťky klesá. Své závodnici bych doporučil, aby v této situaci dál nepokračovala,“ ujistil Janáček. „Skok o tyči je náročná disciplína a při ztrátě koncentrace a únavě muže dojít k nepříjemným situacím ohrožujícím zdraví sportovce. Spadnout z pěti metrů do šuplíku, kam zapichujete tyč, po hlavě prostě nechcete.“

Jenže ne všichni mají na věc stejně pragmatický pohled a dělbě medailí zrovna nefandí. „Chápu, že lidé chtějí vidět jasného vítěze. Je to vzrušující část sportu. Ale v tomto případě to bylo bezpochyby správné rozhodnutí a nikdy toho nebudu litovat," prozradila olympijská šampionka Moonová. „Skákaly jsme celou soutěž v téměř třicetistupňovém horku. Už jsem byla opravdu unavená.“

Stejně jako Nina Kennedyová, majitelka světového bronzu z roku 2022. Šestadvacetiletá Australanka navíc výkony 4,85 a 4,90 metru překonala své osobní a zároveň národní rekordy. „A co by se asi stalo, kdyby obě závodnice musely pokračovat? Podle mě by musely skočit ještě další tři pokusy, než by se rozhodlo. Riziko zranění by bylo vysoké,“ vysvětlil Janáček.

Jejich příběh jistojistě přesahuje sportovní hranice a otevírá prostor lidskosti i olympijským hodnotám přátelství a fair play. Pravidla navíc dohodu umožňují. „Nedokážu si představit, že by jedna ze závodnic řekla, že chce pokračovat v rozeskakování. Všichni trenéři a závodnice se znají a rozhodně by to neudělalo dobré vztahy. Ať si kdo chce říká co chce.“

O zlato se tyčkařky podělily a oběma se ulevilo. „Nepotřebujete mít myšlení „vyhrát za každou cenu“, abyste měli mentalitu šampiona," líčila Moonová. Přátelská dohoda tak ukončila rizikový souboj v tyčkařském sektoru. „Kéž by se v historii lidstva dokázaly dvě soupeřící strany častěji dohodnout bez nutnosti boje,“ doplnil Janáček.

Také Katařan Mutaz Issa Baršim a Ital Gianmarco Tamberi se na olympijských hrách v Tokiu dohodli, že místo rozeskakování se o zlato rozdělí. „Oba jsme tehdy cítili, že jedině takový výsledek je možný,“ řekl Tamberi. Jakoby jejich kariéry zůstaly propojené. Po hrách v Tokiu získal Baršim světové zlato v Eugene 2022. Tamberi nyní ovládl šampionát v Budapešti 2023. A ve chvíli, kdy se přece jen ještě chtěl pokusit o jediný pokus na výšce 240 centimetrů, uviděl, jak už na doskočišti dovádí tříletý Josef, syn Mutaze Essy Baršima.

Zaznamenali jste příběh fair play v českém sportu - vrcholovém i amatérském? Český klub fair play, který je součástí Českého olympijského výboru, každý rok oceňuje sportovní rytíře. Pošlete nám tip na [email protected].