Jak vytvořit dokonalý dvojskif? Láska na první pohled, a pak stovky hodin práce (VIDEO)

Jejich lodi jsou štíhlé a elegantní, a když „letí“ po hladině, mohou připomínat vážky. Dva kilometry závodní jízdy v sobě snoubí ušlechtilou krásu i neskonalou dřinu veslování zároveň. Seznamte se s dvojskify, na nichž bude mít česká výprava v Tokiu hned trojí zastoupení.

Podobně jako tenisová čtyřhra, závody na cyklistických tandemech na dráze nebo duet akvabel se i v případě dvojskifu jedná o disciplínu na pomezí individuálního a týmového sportu. Přičemž vždy platí, že na dvojskifu závodí každý sám, ale svoje síly bezpodmínečně musí dát ve prospěch dvoučlenného kolektivu.

Řečí strohých čísel bývá dvojskif dlouhý něco přes 10 metrů a minimální váha lodi je 27 kilogramů. Muži i ženy na něm závodí ve dvou kategoriích – lehké a těžké váze. Prestižnější je lehká váha, v níž se schází větší konkurence. První v lodi (protíná jako první cílovou pásku) sedí háček, před ním pracuje veslovod neboli strok.

Není nic hezčího, než když jste v lodi sehraní.

Jde o párovou disciplínu, ale neříká se jí tak proto, že v lodi jsou dva sportovci. Párový je dvojskif kvůli používání páru – tedy dvou – vesel. V odborné hantýrce se dvojskifu zkráceně říká 2x. Je toho však mnohem víc, co může dvojskif nabídnout, než tato suchá fakta.

„Není nic hezčího, než když jste v lodi sehraní. Jedna věc je flow, tedy stav, kdy jste připoutáni pouze rytmem, v hlavě není jediná myšlenka a vy plujete v tom, co právě děláte. Flow mohou pocítit i hudebníci, malíři či herci. Jsou zcela odevzdaní své činnosti. Pokud jste v takovém plynutí i s těmi dalšími v lodi, můžete se cítit jako letadlo. Je to dokonalý let a ten pocit chcete opakovaně zažívat,“ říká o jízdě na dvojskifu Martina Součková, bývalá závodnice a nyní trenéra VK Slavia Praha.

Právo ukázat to nejlepší v olympijské regatě vybojovaly posádky ve složení Jan Cincibuch - Jakub Podrazil, Miroslav Vraštil - Jiří Šimánek a Lenka Antošová - Kristýna Fleissnerová.

Hledá se „to“ v lodi

Mnozí mluví o obsazení dvojskifu podobně jako o lásce na první pohled. Zpravidla prý dvojskif buď „jede“ hned, nebo mu k sveslování nestačí ani tisíce společných kilometrů.

„Kouzlo dvojskifu spočívá ve spřízněnosti stylu, duší a dalšího nastavení. Mělo by fungovat od začátku, ale nemusí to být hned od prvního tréninku. Dvojskif musí mít ‚něco navíc‘ a pak se s tím dá pracovat. Když ‚to‘ tam není, bývá veškerá práce marná,“ souhlasí první český mistr světa od rozdělení republiky Michal Vabroušek.

Aby ale nedošlo k mýlce, tak za finálním výsledkem, tedy co nejlepším časem v cíli, jsou následně stovky hodin tréninku a hledání. Lusknutím prstu a přeskočením jiskry to, stejně jako v lásce, zdaleka nekončí. Především se hledají kombinace dvojic, které mohou společně být úspěšné, a pak se ještě v rámci posádky testují pozice háčka a štroka.

„Nehledáme nejrychlejšího skifaře, ale nejrychlejší dvojskif,“ připomíná Vabroušek. V jeho skupině v Dukle Praha tak platí, že všichni jsou všem parťáky i soupeři zároveň. Vybírá se z více veslařů. „Za poslední tři roky, kdy se tomu věnuju, nebyl nejrychlejší dvojskif sestavený ani jednou ze dvou nejrychlejších skifařů,“ dokládá další argument pro svá slova bývalý přední závodník.

Nechtěně jeho teorii nedávno podpořili Ondřej Synek s Jakubem Podrazilem, kteří se na dvojskifu jako nový pár pokoušeli prosadit. Nepovedlo se jim to. Synek se coby legenda českého veslování vrátil do skifu, v něm po 20 let vynikal, a Podrazil našel jiného partnera. „Fyzicky na tom jsme, myslím, dobře, ale prostě nepřeneseme sílu do rychlosti,“ stýskal si Synek, než se dvojice po zralé úvaze rozešla.

Kdo je háček a kdo štrok?

Běžnou praxí je zkoušení ideální pozice v lodi pro oba členy posádky. „Vždy zkoušíte obě varianty a měníte veslovoda,“ vypráví trenérka Součková. Přidává i jeden osobní postřeh: „Měla jsem možnost jet v lodi na závodech s Lenkou Antošovou. Nikdy jsem nezažila takto silné a dynamické nohy. Přesně ten moment, který loď vystřelí, umí ona najít a trefit se odšlapem. Velmi to pomůže štrokovi a zlepší rychlost lodi,“ popisuje.

Přesto, i když můžou být role v posádce takto jasně řečené, probíhá přesedání. Někteří trenéři jdou do každé nové sezony s tím, že minulost mažou a hledají optimální variantu znovu od nuly. Někdy je ale za přesedáním i poměrně jednoduchý důvod.

„Aby nedošlo ke stereotypu,“ shrnuje dlouholetá reprezentantka Jitka Antošová. Sama se lépe cítila na háčku, dokázala ale zastat i práci veslovoda. „Za týmový sport bych dvojskif nepovažovala. Z mého pohledu je dvojskif spíš individuální disciplínou, s tím, že máte vedle sebe parťáka. Někdy oporu, někdy starost navíc, ale když se daří, tak sdílíte radost společně,“ zamýšlí se.

Svoji specifickou zkušenost s přesedáním má Jakub Podrazil, stále ještě relativně nováček na dvojskifu. Dlouho tvořil tandem s Lukášem Helešicem na dvojce bez kormidelníka, jenže to skončilo, protože Helešic ukončil kariéru. A tak se Podrazil vydal na dvojskif.

„Někdy se mi po dvojce bez kormidelníka zasteskne, ale dvojskif beru jako velkou výzvu dokázat, že mohu být stejně úspěšný,“ říká odhodlaně. Přes epizodu se Synkem našel spojení s Janem Cincibuchem.

Zažitější má roli háčka. „Znal jsem i posádky, které si přesedaly podle toho, jestli zrovna foukal vítr tak nebo tak,“ zmiňuje. Závodění ve dvojici mu vyhovuje. „Čím míň lidí, tím je lepší domluva. Když jsem jezdil osmu, tak jsme měli takové rčení: osma, to je čekárna,“ říká otevřeně.

Sourozenci mívají náskok

Často je dvojskif záležitostí sourozenců, jak v českém veslování předváděly Lenka a Jitka Antošovy. „Výhodou je, že se znáte a moc věcí vás nepřekvapí, i když v případě Léni jsem se občas nestíhala divit, co zase vyvedla nebo ztratila. Další výhodou především z hlediska logistiky bylo plánování případného volna nebo rodinných událostí,“ líčí Jitka Antošová. Během kariéry závodila na dvojskifu i s druhou svojí sestrou Janou. „Ta ale jezdila na krásu, aby se moc nezapotila,“ vzpomíná bývalá reprezentantka pobaveně.

Stejně jako v běžném životě bydlení sourozenců pod jednou střechou může však mít veslování v jedné lodi pro bratry či sestry určité specifické nástrahy. „Ani v neděli si od sebe neodpočinete,“ přiznává lakonicky Antošová.

Výhody však zjevně převažují, jinak by rodinné tandemy nebyly tolik vidět. „Velkou roli hraje společný cíl a často velké zapálení pro výkon. Co znám Jitku a Lenku Antošovy, měly to obdobně. Po tréninku se rozdělíte a naplňujete si své zájmy a kontakt s přáteli. Je jednoduché se poslat obrazně řečeno do háje, vyříkat si problém a jít dál. U posádek, kde se úplně neznáte, nemusíte být tak citlivý na styl komunikace a může déle něco viset ve vzduchu,“ domnívá se Součková.

Někdy však ani při nejlepší vůli sourozence na dvojskif posadit nelze – a to proto, že pro ně není společná disciplína. „Moje sestra je úspěšná juniorská reprezentantka s titulem mistryně světa a můj mladší brácha se taky věnuje veslování. Třeba se na některé další olympiádě udělá disciplína dvojskifu mix a já se sestrou pojedu. Ale jsem starší a zkušenější veslař, takže by mě musela poslouchat!“ směje se Podrazil.

Nejde jet jen naplno

Jak plyne z předchozí sondy do veslařského zákulisí, nalezení vhodných typů veslařů pro dvojskif naznačuje cestu k úspěchu. Ovšem nezaručuje ji. Neméně důležité je pak vypilování souhry a důležitá je také taktika na trati.

„Spousta lidí si myslí, že veslař ‚vypálí‘ a jede na maximum od startu do cíle. Ale dva kilometry jsou na takto bezhlavou jízdu dlouhá trať,“ varuje před přepálením tempa Součková. „Potřebujete samotný závod rozdělit na části jako je start, postartovní část, dráhová část a závěr závodu. Často je nutné reagovat na soupeře a dotahovat,“ rozebírá zákonitosti závodu.

Veslařům je pomáhá zvládat i tzv. Strok coach, tedy computer v lodi, fungující na bázi metronomu. Štrokovi usnadní držet nastavené tempo.

I taktika pak vyhází z toho, jaké typy veslařů se na dvojskifu sejdou a jak si umí vyhovět. „Sestra byla skvělá na dráhové tempo. Já jsem byla drobnější a zvykla jsem si na přechod do vyšší frekvence a nutnost ‚kouzlit‘ na konci závodu. Vyhověly jsme si a využily svých předností. Samozřejmě je nutné, pokud chcete špičkového dvojskifa na světové úrovni, aby každý jeho člen byl na velice dobré úrovni, co se týče kondice,“ dodává Součková.

Veslování, jemuž se věnuje po odborné stránce, považuje za pohybově komplexní sport. „Mylně spousta lidí usuzuje na to, že se vesluje rukama. Možná je to spojeno s veslováním na lodičkách na dovolené. Závodní veslař ale sedí na slajdu, což je sedátko s kolečky na kolejnicích, a tam je prováděn ten hlavní pohyb. Významně jsou zapojeny dolní končetiny a v konci tempa je to přenos na tělo, tedy záda a ruce. Dominantně se proto věnujeme rozvoji síly dolních končetin,“ dává trenérka Slavie Praha nahlédnout do kuchyně.