Hokejová legenda Klapáč: Dbal jsem na to, aby se Ester naučila prohrávat

Jeho pokora je až odzbrojující. „V podstatě bylo laskavostí rodičů, že nám vnoučata nechali na chalupě a my jsme s nimi mohli trávit čas,“ říkal Jan Klapáč, někdejší hokejový mistr světa a dvojnásobný olympijský medailista, a rovněž děda trojnásobné olympijské vítězky Ester Ledecké. Česká trenérská akademie ho nyní vyhlásila Trenérem Objevitelem. „Je to pro mě příjemné překvapení. Myslím si, že na tomhle místě by měla být spíš moje dcera. Ta sní od začátku kariéry dělala letní přípravu, má na tom nejméně stejnou zásluhu.“

Jan Klapáč vedl svá vnoučata k pohybu s láskou. „Chtěl jsem, aby se děti rozvíjely harmonicky a měly radost ze sportu. Dělal jsem s nimi všechno - od trampolín po fotbálek. Dbal jsem třeba i na to, aby se Ester naučila prohrávat. Nebyl tam tlak na výkon a ona měla jedinou starost: jestli jí z pod helmy vlajou vlásky.“

Ester jste předával i vaše „sportovní náboženství“. Co to znamená?
Snažil jsem se jí vštípit sportovní zásady jako respekt k soupeři, protože bez soupeře by nemohla vyhrát. Že vítězství trvá do půlnoci, po půlnoci se začíná znova. To nejdůležitější bylo, že prohra není žádný hanlivý výraz, že je to rub a líc jedné mince. Z obojího se musí závodník poučit. Brala si to dost k srdci a já mám hluboký respekt k tomu, jak přistupuje k soupeřkám. Chová se tak, jak by se jako sportovec chovat měla.

Je důležité, aby se děti nebály prohrát. Tak to v životě je.  Ony bytostně prožívají, když jim rodiče nadávají a okolí je peskuje. Přitom mají mít ze sportu radost.

Jak tedy podle vás přistupovat k prohře?
Tak, že to není nic špatného. Momentálně jsem horší, nebo je soupeř lepší, a tak mu jdu pogratulovat. Je důležité, aby se děti nebály prohrát. Tak to v životě je. Nejdřív se musíš naučit prohrávat, abys jednou mohl zvítězit. Děti bytostně prožívají, když jim rodiče nadávají a okolí je peskuje. Ony přitom mají mít ze sportu radost. Klobouk dolů před mou rodinou, nikdy jsem neslyšel, že by Esterku za něco peskovala.

Co u Ledeckých funguje?
Zvýšený hlas byl první stupeň trestu a pak už nebylo nic. Děti to přijaly - řekli to táta nebo máma a bylo to. Esterka si užívala dětské radosti, a to bylo správné. My jsme se nikdy nezabývali tím, že prohrála, že by to bylo špatně. Ano, tady jsi udělala chybu. Bylo by možná dobře, kdybys to promyslela.

Vyprávěl jste jí o tom, jak to bylo za vašich časů?
Vyjeli jsme třeba s koly do lesa, tam jsme si sedli a dali jsme si svačinu. Vyprávěl jsem jí, jak to bylo v Dukle, jaké jsem měl kamarády, co jsme zažili. Přitom jsem jí vysvětlil, co se děje v organismu, když trénuje. Že musí trénovat věci, které zvýší její výkonnost, pomůžou rozvíjet některé vlastnosti, tréninkové dovednosti, návyky.“

Co ještě jste spolu dělali?
Měli jsme bazén, kde jsme plavali. Ze štaflí jsme udělali prkno, ze kterého jsme do něj skákali a skákali jsme třeba i na trampolíně. Hráli jsme košíkovou, volejbal a mnoho dalšího.

A co hokej?
Ten taky a byly to byly zajímavé začátky. Tehdy ji trénoval profesor Perič, který je dnes docentem na fakultě tělesné výchovy. Hrozně si přála trénovat s klukama a on jí to nabídl. Pamatuju si jeden jeho památný výrok, kdy říkal: Kluci, nejlepší z vás je tady Esterka! Když se rodiče přestěhovali do Špindlerova Mlýna, začali s lyžováním.

Kdy jste poznal, že je talentovaná?
V určité chvíli jsem zkusil, jak říkají veslaři a cyklisté, takový test schopnosti trpět. Jednou jsme si v lese, kam jsme chodili běhat, udělali testík. Viděl jsem, že má úžasnou vůli, že když si něco vezme za své, že to dotahuje do konce. Ale bylo to pro mě taky poučení.

Jaké?
Přišel jsem na to, že je třeba sportovce přesvědčit, aby on sám chtěl. Aby si byl jistý, že chce opravdu něčeho dosáhnout. To bylo pro mě dost veliké poučení. Když byla malá, koukala, co ostatní dělají. Říkal jsem jí: Nemůžeš se koukat po ostatních, musíš se věnovat sama sobě, připravovat se na závod.  Dodneška, když si něco vezme za své, dělá to poctivě. V tom je její velikost.