Hokejová hraběnka s americko-korejskými kořeny. Kolowratová si plní český sen

Ženy, které píší historii. Česká hokejová reprezentace žen bude poprvé v historii reprezentovat pod pěti kruhy a chybět u toho nebude ani Samantha Kolowratová – česká obránkyně s mimořádně zajímavým příběhem.

Samantha Kolowratová se narodila v Praze, přesto se český jazyk stále učí a snaží se v něm dodnes zlepšovat. Její rodina totiž z Česka není. Přesto si v rozhovorech vede velmi dobře a překážky jedné z nejtěžších řečí světa zvládá s bravurou. „Já mám zajímavou rodinu. Moje máma je Korejka a můj táta je napůl Čech a napůl Američan. Oni se do Prahy přestěhovali, když tátovi bylo přes třicet let. Mysleli, že tu zůstanou jen pět, šest let. Pak jsem se ale v Praze narodila. Pořád si mysleli, že se přestěhují zpět do Ameriky, proto jsem nikdy nemluvila česky ani ve škole, ani doma,“

Sammy a její rodina nakonec v Česku setrvali déle, než plánovali. „Musela jsem se naučit česky jen proto, že jsem hrála hokej a věděla jsem, že nějak musím komunikovat se spoluhráči a trenéry. Proto mluvím takhle… Občas mi to jde, občas ne,“ usmívá se. „Češtinu jsem nějak pochytila. První jsem se naučila všechna sprostá slova, která mě naučili kluci. Když jsem hrála za reprezentaci, tak jsem musela hodně mluvit. Myslím, že každý rok to zlepšuji.“

Kromě zajímavých kořenů, které díky rodičům sahají až do Asie či Severní Ameriky, se navíc může pyšnit titulem hraběnky. Rodokmen Kolowratů sahá až do 13. století, jejími předchůdci byli generálové nebo polní maršálové. Pokus si ale myslíte, že jako hraběnka žije odlišný život, mýlíte se. „Mám titul hraběnky, ale mám takový normální život. Nemáme žádné hrady nebo lesy. Je to složitá situace. Mám ten titul, znám historii a vím, že to je důležité, ale mám normální život. Hraji hokej a tak,“ líčí.

Vymyslet pro ni přezdívku v kabině českého týmu tak nebylo těžké. „Když jsem začala hrát v osmnáctce, tak mi říkali hraběnko, ani mi neříkali Samantho. V Americe to nevěděli, ve Švédsku to také neví. Jen když jsem tady na repre, tak mi lidi pořád říkají: ,Hraběnko, pojď sem.‘ Je to docela vtipné,“ směje se pětadvacetiletý obránkyně.

Pořád se na ledě směji, vždycky mě to tam baví.

Hokejovou cestu začala díky bratrovi, který hokej hrál. „Když mi bylo asi osm, tak jsem začala s krasobruslením, protože moje maminka taky dělala krasobruslení, když ji bylo dvanáct. Můj brácha ale hrál. Krasobruslení mě nebavilo a zeptala jsem se mámy, jestli můžu hrát hokej s bráchou, jestli to můžu zkusit. Byla docela zklamaná. Nakonec řekla, že to můžu zkusit, ale musím to dělat alespoň rok. Když jsem začala, tak jsem nikdy nechtěla skončit, tak jsem prostě pokračovala.“

„Začínala jsem hrát hokej v týmu Kobra Praha, začala jsem mezi kluky. S holkami jsem hrála v Berouně a na Slavii, ale vždy jsem hrála ženský i mužský hokej. Když mi bylo sedmnáct, tak jsem přešla na univerzitu v Americe ve Vermontu. Tam jsem byla čtyři roky, pak jsem skončila. Po roce jsem se ale vrátila a nastupovala jsem za Metropolitan Riveters v NWHL, což je vlastně ženská NHL. Teď hraji ve Švédsku,“ popisuje Samantha svou cestu.

Zlomový okamžik kariéry nastal v roce 2016, kdy začala svůj druhý rok působení na americké univerzitě. „Jeden moment, co změnil mojí kariéru byl druhý rok na univerzitě. Když jsem tam přišla poprvé, tak jsem se strašně moc bála a byla jsem nervózní, když jsem hrála. Nemohla jsem normálně hrát. Pak konečně, když jsem se vrátila na druhý rok, tak jsem si začala říkat, že je to jen hokej a mě to baví, tak na to musím ukázat i na ledě a nebýt tak nervózní. Začala jsem konečně hrát v klidu

Odchod do zámoří pochopitelně pro mladičkou Samanthu nebyl jednoduchý, nejen tehdy ji hodně pomohli rodiče. „Já bych řekla, že moji rodiče byli také klíčoví pro mou kariéru, protože oni mě vždycky podporovali, i když byli v Praze a já v Americe. Bylo to strašně těžké, volala jsem mámě někdy ve dvě ráno, když se mi něco nepovedlo na ledě. Díky ní jsem to přežila,“ vzpomíná držitelka bronzové medaile z mistrovství světa do 18 let.

Budoucí lékařka, která se pořád směje

Málokdy ji zastihnete bez úsměvu na tváři. Tato energie z ní jde jak mimo led, tak na něm. „Myslím, že jsem taková týmová hráčka. Jsem pozitivní a chci, aby se ostatní v týmu cítili na ledě dobře, aby je to bavilo. To je pro mě nejdůležitější. Nemůžeme hrát hokej tak dlouho, jako chlapi, nedostaneme za to hodně peněz. Hlavně, ať si to užijí na ledě. Já sama se pořád na ledě směji, vždycky mě to tam baví.“

Až jednou pověsí brusle na hřebík, má jasnou představu, jakým směrem se vydá. „Teď se snažím dostat se na lékařskou školu v Americe. Trvá to docela dlouho. Teď dělám všechny ty pohovory, abych se tam dostala. Ještě nevím, jestli chci být chirurg nebo jiný druh lékaře. Uvidíme,“ prozrazuje obránkyně švédského klubu Brynäs IF.

V tuto chvíli ale hokejem žije, cítí v něm svobodu a tým je pro ní jako druhá rodina. Je však jedna věc, kterou na hokeji ráda nemá. „Nejvíc mi vadí, že si hodně lidí myslí, že to není ženský sport. Všechno spojené s hokejem miluju, ale nejhorší je, že tam jsou někteří lidi, co si myslí, že to není pro holky a nesmím to hrát. Že je zbytečné ztrácet čas na ledě a snažit se někam dostat s hokejem, protože jsem žena,“

Na sociální síti TikTok má přes 59 tisíc sledujících, ve svých videích ukazuje zákulisí sportovního života a podílí se o její zážitky s češtinou. Chce také motivovat mladé hráčky z hokejového prostředí, aby neposlouchaly negativní poznámky některých lidí z okolí. Vždyť hokej je pro všechny. „Já většinou ignoruji takovéto negativní komentáře, protože většinou lidi neviděli, jak vypadá nejvyšší úroveň ženského hokeje, třeba na mistrovství nebo na olympiádě. Většinou říkám, že to neviděli nebo že také neumí bruslit, tak nemůžou říct, že to neumíme hrát.“  

Chceme hrát o medaili

Česká reprezentace usilovala o olympijskou letenku už dlouho. Samantha Kolowratová byla součástí kvalifikace v roce 2018, která ale skončila neúspěšně. „Asi nejtěžší moment v kariéře byla minulá kvalifikace. Jenom si pamatuji, že jsme tam nechali úplně všechno a já si fakt myslela, že to konečně bude ten moment. Ale bylo to strašně těžké to zvládnout, jak jsem byla zklamaná. Hlavně to, že jsem musela počkat ještě čtyři roky, abych se na olympiádu mohla dostat. Teď už jsme to zvládli, tak je to v pohodě.“ O to sladší je letošních postup českých reprezentantek.

Ony samy si jsou vědomy, jak velký a historický úspěch to pro ženský hokej v Česku je. Účast pod pěti kruhy opět tento sport posune dál a zvýší o něm vědomí ve společnosti. „Všichni ví, co je olympijský hokej nebo olympijský sport. Když někomu říkám, že jsem hrála na mistrovství světa, tak to pochopí, ale není tam takový respekt. Když se ale dostanete na olympiádu, lidé to hned pochopí, jak těžké je se tam dostat. Myslím si, že český ženský hokej si ten respekt zaslouží.“

Přestože je to první olympiáda, kde se představí jak mužský, tak ženský tým, cíle tohoto výběru jsou ty nejvyšší. „Všichni chceme hrát o medaili! Dáme do toho úplně všechno,“ hlásí. Navíc to pro celou výpravu bude obrovský zážitek a jak sama zmínila, také splněný sen. „Těším se, až zažiji ten zahajovací ceremoniál. Jak tam všichni ti sportovci jdou s tou vlajkou, mají to stejné reprezentační oblečení. To bude super,“ těší se na atmosféru v samotném dějišti.

Jít do toho olympijsky. To je jedním z mott Českého olympijského týmu je. Co si pod tím představí Samantha Kolowratová? „Pro mě to znamená reprezentovat Českou republiku a dát do toho úplně všechno – srdce a lásku do toho sportu, který hrajeme.“ Přesně to také zdobilo Češky v kvalifikaci.

Ženský výběr povede pod pěti kruhy trenér Tomáš Pacina, který měl na postupu na olympiádu velkou zásluhu. „Náš trenér ví, co to znamená moderní hokej. Pracuje s námi tak, abychom byli profesionální a že jsme na stejné úrovni jako chlapi v NHL. Že můžeme hrát systém, který je docela těžký. Věří v nás, nikdy nepřijde do kabiny a řve na nás, jenom nám řekne, že jsme lepší, než co jsme předvedli. Je hodná a chce, aby nás znal osobně na ledě i normální. Je otevřený a vždy s ním můžeme normálně mluvit o osobních věcech i věcech na ledě. Je fakt super, že chce mít super vztah se všemi. Vždy jsme na stejné úrovni,“ pochvaluje si spolupráci česká olympionička.