Díl číslo 500! Jak se rodí oblíbený Olympijský magazín prozrazuje moderátor Smetana

Z televizní obrazovky ho můžete znát jako usměvavého sporťáka, který vás provází zpravodajským pořadem České televize Branky, body, vteřiny. Kromě toho Jan Smetana (38) komentuje sportovní zápasy především milovaného basketbalu a hlavně tvoří a moderuje na ČT sport Olympijský magazín, který tento týden oslavil už 500. odvysílaný díl.

To je porce! ČT sport už odvysílala 12 500 minut oblíbeného Olympijského magazínu, což je 210 hodin. Z 500 set dílů pořadu jde polovina za Janem Smetanou, který je nejen moderátorem, ale i dramaturgem magazínu.

Roky už moderujete Olympijský  magazín, ale byl jste už na olympijských hrách?

 Bohužel ne. Zatím je to pořád můj nedosažený profesní cíl. Do olympijského vysílání se pravidelně v České televizi zapojuji od zimních olympijských her v Salt Lake City v roce 2002. Baví mě velké výzvy a velké projekty, a to olympiáda v České televizi vždycky představuje. Mám výhodu, že dokážu naprogramovat své tělo i hlavu tak, že mi nedělá problém sedmnáct dní chodit do práce na 12 a víc hodin denně. Nevadí mi vstávat ve 4 ráno, to je moje výhoda. Rád bych jednou okomentoval basketbalový turnaj pod pěti kruhy, věřil bych si i na moderování olympijských studií.

Vzpomenete si, jakou olympiádu jste poprvé sledoval v televizi?

To byly hry XXV. olympiády v Barceloně v roce 1992. Už jen slavnostní zahájení, kdy olympijský oheň zapálil letící šíp, bylo pro mě jako desetiletého kluka ohromující. V té době jsem začínal s basketbalem, takže americký Dream Team, složený z největších hvězd, které se na olympijských hrách objevily poprvé, ve mně umocnil lásku k tomuto úžasnému sportu.

A na jaké olympiádě už jste se podílel jako člen České televize?

První olympijské hry, do kterých jsem byl v ČT zapojen, byly ty zimní v Salt Lake City v roce 2002. Byla to obrovská zkušenost, protože do televize jsem začal docházet jen půl roku před tím. Od Roberta Záruby jsem dostal za úkol skriptovat vybrané sporty, to znamená sledovat přímý přenos a zapisovat vše podstatné. Jako mladý klučina, co teprve začíná, jsem pochopitelně nedostal ty nejatraktivnější sporty. Tehdy jsem taky poprvé poznal, jaké to je pracovat v noci, protože v Salt Lake City je myslím osmihodinový časový posun.

Od té doby jste ušel velký kus cesty a tvoříte i moderujete pořad Olympijský magazín. Vzpomenete si na nejzajímavějšího hosta?

Už to bude rok, co jsem si do Olympijského magazínu začal zvát hosty a myslím, že tím dostal náš pořad trošku jiný - zajímavější - formát. A podle reakcí lidí mám pocit, že tenhle nápad byl dobrý. Řada respondentů dostává prostor v reportážích, ale mnohem autentičtější je vidět hosty v živém dialogu. My sice Olympijský magazín předtáčíme, ale já říkám živém dialogu, protože se snažíme do něj nestřihat. Zábavný byl krasobruslař Tomáš Verner, spontánní tenistka Lucie Hradecká, zábavná trojskokanka Šárka Kašpárková, inspirativní skateboardista Maxim Habanec, upřímná cyklistka Nikol Nosková. Hostů jsem měl už skoro čtyři desítky a s každým jsme našli téma.

Jakou změnou prošel Olympijský magazín za těch 500 dílů?

Z těch pěti set dílů jsem jich vyrobil polovinu. Magazín jsem převzal v únoru 2016 a postupně se snažím pořad zrychlit a zatraktivnit vzhledem k aktuálním trendům. Pracujeme na obsahu i formě. Já mám například rád, když jsou reportáže víc autentické a spontánní. Už dlouho se snažím o to, abychom měli v magazínu klasickou reportáž, čili živý popis nějaké události. Mám rád, když takzvaně hrají ruchy, když všechny záběry nejsou utopené v muzice. Je fajn, když má sportovec na nás dostatek času a my s ním můžeme strávit několik hodin a ukázat i záběry mimo trénink. Pochopitelně každá sranda něco stojí, bylo by skvělé mít větší rozpočet a dovolit si víc, ale rozhodně si nestěžuju, děláme pořad, pod který se hrdě podepíšu. Zároveň cítím respekt ke všem, kteří stáli u jeho zrodu. Z mého pohledu to byl přelomový pořad, který ctí silné sportovce a jejich příběhy plné emocí a lásky ke sportu.

Chystáte do dalších dílů Olympijského magazínu nějaké novinky?

Mám v plánu věnovat jednotlivé díly vždy jednomu olympijskému sportu. Nabízí nám to trošku hlubší a především širší pohled na daný sport. Nemám moc rád šablony, takže chci, aby každý díl byl šitý tomu konkrétnímu sportu na míru. Nebojíme se klást někdy i nepříjemné otázky, ale především chceme představit české olympioniky, legendy a taky naděje. To vše nabídnout takovou formou, aby se divák něco nového dozvěděl a taky pobavil.  

Olympijský magazín představuje i neolympijské sporty. Co říkáte například na zařazení breakdance na hry v Paříži 2024?

Nemám rád stereotyp, co se týká obecně nových sportů v programu olympijských her, jsem liberál, ať dostanou příležitost a pokud budou mít u diváků úspěch, nechť zůstanou v rodině olympijských sportů. Konkrétně na breakdance jsem zvědavý, zatím je víc otázek než jasných odpovědí. Osobně se třeba těším na skateboarding. To je taky zajímavý příběh. Když jsem jako osmiletý kluk chodil jezdit v Praze na Stalina, lidé na nás koukali jak na chuligány a teď to bude v Tokiu olympijský sport.

Co pro vás znamená olympismu a jakou olympijskou myšlenku byste rád šířil mezi lidi?

Hrát fér a být fér. Nejen ve sportu, ale i v životě. Olympismus pro mě není zlatá medaile, ale silný příběh každého sportovce, který poctivou cestou dře, aby ze sebe dostal to nejlepší. Zlatou medaili může vyhrát jen jeden, ale vítězů, třeba i těch morálních, může být mnohem víc. Někdy mi přijde, že tyhle ideály nejsou v naší společnosti moc sexy, ale já se je snažím ve svém životě ctít. Kdybych alespoň část z nich vštípil svým dětem, cítil bych se jako vítěz.

Prožíváte ještě emotivně jako sportovní novinář, když český olympionik vybojuje medaili?

Můj život by bez emocí nebyl naplněný. Někdy jsou u mě emoce silnější než rozum. Navíc myslím, že mám minimálně jednu dobrou vlastnost, a sice tu, že jsem přející člověk. Mám rád, když mám kolem sebe úspěšné a šťastné lidi. Baví mě prožívat pozitivní emoce.

Jaký sportovní moment vás nejvíc dojal?

Čím jsem starší, tím se rád vracím do historie. Rád si čtu nebo poslouchám příběhy sportovců z doby, kdy jsem třeba nebyl na světě. Moc jsem uznával a vážil si paní Věry Čáslavské. Vždycky, když jsme se potkali, tak se usmála a svým typickým trochu svérázným způsobem mi řekla: „Tebe já mám ráda, ty seš taky takovej optimista.“ Nejvíc mě dojímají příběhy sportovců, kteří medaili věnují svým rodičům, kteří jim třeba zemřeli. Dojímají mě taky příběhy některých handicapovaných sportovců, moc jim fandím a mají můj obrovský respekt.

Chtěl byste si olympiádu užít jako fanoušek?

Ano chtěl a nejradši bych v nějaké soutěži vyhrál letenku, pobyt a vstupy na všechny sporty bez omezení.