Brankářka Peslarová: Někteří nás stále posílají vařit do kuchyně. Hokejem se neuživím

Dlouho hrála a trénovala s chlapci. Jak sama Klára Peslarová říká, nic lepšího ji nemohlo potkat: „Kluci jsou rychlejší, silovější a v tomto směru dříve dospívají. Mohla jsem se s nimi rychleji posouvat a myslím, že mě udělali tvrdší.“ Nabité zkušenosti zúročila jak v ženské reprezentaci, tak v zahraničním angažmá. Několik let působí ve švédské elitní lize, i přes to ale musí každý den chodit do práce. V brankářské výstroji ji drží myšlenka na pět kruhů v Cortině d'Ampezzo.

Kdy jste si řekla, že budete hokejistka a rozhodla jste se tomuto sportu oddat a brát ho opravdu vážně?
Ve dvanácti letech, kdy mi přišla první pozvánka na kemp reprezentace. Po tom týdnu, nebo prodlouženém víkendu, teď nevím, jak dlouho kemp trval, jsem se vrátila domů a naši se ptali, jak jsem se cítila. A já jsem najednou zjistila, že jsou v hokeji i holky, že je nás víc a že mě to baví a má to budoucnost. Tak jsem se hokeji začala věnovat víc a víc.

Posbírala jste spoustu úspěchů, takže to bylo správné rozhodnutí. Dokáže se ale žena hokejistka uživit pouze sportem?
Těžká otázka, ale řekla bych, že ne. Doufejme ale, že jde doba dopředu a krůček po krůčku se budou podmínky a všechno okolo zlepšovat. Už teď se to zlepšuje a do budoucna to bude mít nějaký úspěch, ale momentálně je to na poloprofesionální úrovni.

Jsou pořád i výjimky, které nás posílají vařit do kuchyně. Ale já bych řekla, že to, co jsem zažila v průběhu olympiády, kolik lidí bylo pozitivních a kolik nás sledovalo, bylo něco neuvěřitelného.

Jak to máte vy?
Každý den jdu do práce od sedmi do dvanácti. Pracuji v ICA Kvantum, něco jak u nás Tesco nebo Albert. Mám na starost online nákupy. Lidé si nakupují jídlo přes internet a já to balím. Pak jdu domů na oběd a okolo druhé hodiny jdu na stadion, kde mě čeká suchá příprava a hodina a čtvrt na ledě.

Stejný level

Měly by si ženy hokejem vydělávat a dosahovat na stejné finanční ohodnocení jako muži?
Stoprocentně. Děláme stejný sport, dáváme do toho stejné úsilí. Nevidím důvod, proč bychom se my hokejistky neměly dostat na stejný level jako muži.

Jak se vůbec liší vnímání hokejistek ve Švédsku a v Česku?
Ve Švédsku je více tréninků a lepší zázemí. Klub obstarává výstroj, zařizuje bydlení, hledá práci a co se týká cestování, tak nemusíme nic platit. Všechno má na starost klub – od cestování autobusem po cestování letadlem i zařizování hotelu a stravy. Nemusíme se o nic starat. Ve Švédsku je ženský hokej taky více propagovaný a každý zápas je vysílaný v televizi. Takže se rodiče můžou dívat.

A co v Rusku, kde jste v sezóně 2014/2015 chytala v Krasnojarsku?
Tam je profesionální liga a díky tomu pro mě tehdy existoval jenom hokej. Ráno jsem odešla na stadion a po obědě jsem se vrátila domů. Na druhou stranu to tam bylo také mnohem tvrdší. Moc je nezajímalo, jestli je nějaká hráčka zraněná, nebo ne. Píchla se injekce, případně daly prášky a hrálo se. Po roce působení jsem chtěla pokračovat, ale bohužel se změnila pravidla. Zakázali cizinky gólmanky a počet hráček z jiných zemí omezili na tři. Jako brankářka jsem tedy musela odejít.

S reprezentací jste se poprvé v historii kvalifikovaly na olympijské hry. Pomohla účast na hrách ke zvýšení zájmu o ženský hokej v České republice?
Lehkou sledovanost jsme začaly mít už když k nám přišla Terka Sadilová. V té době se zlepšila média, začaly se zveřejňovat fotky a videa. Ale samozřejmě jak jsme se kvalifikovaly na olympiádu, tak to bylo více propagované i olympijským týmem. Zvedla se sledovanost, lidé najednou zjistili, že na olympijských hrách je i ženský hokej. Ale jsou tam pořád i výjimky, které nás posílají vařit do kuchyně. Ale já bych řekla, že to, co jsem zažila v průběhu olympiády, kolik lidí bylo pozitivních a kolik nás sledovalo, bylo něco neuvěřitelného. Myslím si, že nám to stoprocentně pomohlo se zviditelnit a doufejme, že fanoušci s námi budou i do budoucna.

Otevřené oči

Dá se proti takovým názorům, že máte jít vařit do kuchyně nějak bojovat, nebo je nejlepší je ignorovat?
Nejlepší je to ignorovat. Pousmát se a neřešit to. My děláme nějakou, nechci říct práci, protože my máme práci a školu bokem. Ale děláme něco, co milujeme a věnujeme tomu náš čas navíc.

Takže vás podobné názory nijak neovlivňují?
To ne, já se fakt jen pousměji a víc si vážím těch lidí, kteří nás podporují.

A ještě k té škole. Vy vedle hokeje a práce i studujete?
Já nestuduju. Pár let nazpátek jsem zkoušela vysokou školu, ale nejde to skloubit s hokejem v zahraničí. Letos jsem se sice lehce odhodlala, ale už bylo pozdě na přihlášku, takže u mě je to jenom práce.

Kam jste si chtěla dávat přihlášku?
Do Olomouce. Teď přesně nevím obor, ale bylo to dálkově a spojené se sportem, takže to bylo perfektní. Tak třeba příští rok. Uvidíme.

Na olympijských hrách jste byla zařazená do all-star teamu. Co to pro vás znamená?
Něco neuvěřitelného, protože ne vždy se lidé okolo hokeje koukají i na nižší skupiny. Na druhou stranu, už jsem to i říkala v předchozích rozhovorech, jsem nesmírně ráda za holky, které hrály přede mnou. Ty na tom úspěchu mají také velký podíl. Ale samozřejmě si tohoto ocenění nesmírně vážím.

Do Pekingu jste se kvalifikovaly pod vedením Tomáše Paciny, který poté z trenérského postu odstoupil. Co vám zkušenost pod jeho vedením a přístupem dala?
Samá pozitiva. Tomáš nám ukázal směr, kterým jít. Ukázal nám nějakou cestu a věřil v nás. Mně to hodně otevřelo oči. Vážím si toho, že tam s námi ty dva roky byl. Nezbývá než mu poděkovat a popřát mu hodně sil a štěstí v budoucnu.

Směrem k následujícím olympijským hrám v Itálii vám už proletěly hlavou nějaké myšlenky?
Jediné myšlenky, které mi popravdě proběhly hlavou byly, že chci hrát hokej další čtyři roky. A chci to udělat pro tu olympiádu. Bylo to něco neskutečného. Před olympiádou jsem nevěděla, jak dlouho ještě budu hrát a Čína mi otevřela oči. Chci hrát a bojovat o to, abych se tam mohla dostat.

Je to pro vás tedy aktuálně největší motivace?
Samozřejmě. Bude mě to teď následující čtyři roky hnát dopředu a uvidíme, zda se mi podaří se tam dostat.

Z Pekingu jste se vrátila do MoDo, kde jste letos odchytala čtvrtou sezónu. Jste v týmu spokojená?
Jsem velmi spokojená, bohužel mi po čtyřech letech končí smlouva, takže nevím, jestli tady zůstanu, nebo se ve Švédsku posunu o dům dál. Za ty čtyři roky jsem ráda, protože mi MoDo dalo zázemí a určitý směr k tomu, abych se mohla vypracovat v gólmanku, jakou jsem. Pomohli mi ke splnění snu.

Máte nějaký plán, nebo je to všechno ještě v řešení?
Jsem v kontaktu s třemi týmy ve Švédsku a jedním mimo Švédsko. Uvidíme, kam mě nohy zavedou.