Boj lovců o přežití i výcvik skandinávských vojáků. Tak se zrodil biatlon.

Dvě zcela odlišné disciplíny. Fyzicky vysilující vytrvalostní běh na lyžích a střelba vyžadující maximální soustředěnost a dokonalou senzomotorickou koordinaci. Náročnost tohoto sportu, který dnes z tribun s úžasem sledují davy fanoušků, pramení z armádní disciplíny, a především snahy přežít v mrazivé Skandinávii.

Dnes se možná kombinace běhu na lyžích a sportovní střelby zdá podivná, v dobách svého vzniku se ovšem jednalo o ryze praktické spojení.  Kořeny moderního biatlonu sahají do historie nehostinného prostředí Skandinávie, kde se v boji o přežití lovci na lyžích s puškami pověšenými přes rameno vydávali do zasněžených lesů pro potravu.

Na počátku 18. století se střelci na lyžích stali běžnou součástí armád severských národů. Právě ve vojenském prostředí se také uskutečnily první závody, které sice jen stěží připomínají dnešní podobu biatlonu, ale ukázaly jeho sportovní potenciál.

Poprvé se biatlon objevil v oficiálním programu ZOH v roce 1960. Nepřímo tím navázal na závod vojenských lyžařských hlídek, které se na olympiádě prvně představily již v roce 1924. Soutěž čtyřčlenných hlídek, složených výlučně z vojáků, tehdy kombinovala běh na lyžích, skialpinismus i střelbu z pušek a byla považována za kuriozitu své doby.

Biatlon byl jen pro muže

První už skutečně biatlonový olympijský závod sice svou délkou a počtem střeleckých položek odpovídal dnešnímu vytrvalostnímu závodu, v mnohém se přesto zásadně lišil. Při olympijské premiéře totiž biatlonisté stříleli velkorážnou puškou ze čtyř různých vzdáleností – 250, 200, 150 a 100 metrů na terče, které byly na každé střelecké položce jinak velké.

Zpočátku byl navíc biatlon výsadou pouze mužů. Až po více než třech dekádách se na ZOH 1992 v Alberville dočkaly šance bojovat o olympijskou medaili také biatlonistky. Značnou zásluhu na zapojení žen do tohoto sportovního odvětví má navíc československý biatlon. Na našem území totiž ženy soutěžily v malorážného biatlonu po boku mužů od samého počátku.

Československý biatlon šel zbytku světa vzorem také při volbě zbraně. V našem prostředí se v rámci branných závodů soutěžilo v malorážném biatlonu již od poloviny šedesátých let, tedy výrazně dříve než na světových šampionátech. Při celosvětovém přechodu biatlonu na malorážku proto byla československá pravidla převzata jako mezinárodní.

Česku chybí už jen zlato

Dnes tak biatlonisté na všech položkách shodně střílí malorážkou na 50 m vzdálenou pětici terčů. Rozlišujeme dvě jejich velikosti – terč o průměru 4,5 cm při střelbě v leže a 11,5 pro střelbu ve stoje. Počet střeleckých položek a způsob penalizace chyb se jednotlivých disciplín liší.

Sprint, vytrvalostní závod, stíhací závod, závod s hromadným startem, štafeta a smíšená štafeta – to je výčet disciplín, ve kterých mohou biatlonisté bojovat o medaile na hrách v Pekingu 2022.

Kromě zástupců biatlonových velmocí, mezi než tradičně patří Francie, Německo a především skandinávské státy jako Norsko či Švédsko, bude o cenné kovy bojovat také Český biatlonový tým. Ten již v minulosti sedm olympijských medailí ukořistil, ta nejcennější mu však do sbírky stále zbývá.