Baví mě vymačkat z ostatních maximum, říká biatlonový trenér Rybář

U českého biatlonu už Ondřej Rybář zastával vícero pozic. Vedl družstva žen i mužů a zároveň byl i šéftrenérem a sportovním ředitelem. Při olympijských bojích v Pekingu se dají očekávat dvě jistoty: Rybářova postava se bude zase tyčit na střelnici s vysílačkou v ruce a česká reprezentace bude mít znovu vysoké ambice.

Možná jste si toho ani nevšimli, nebo už tato prodleva upadla v zapomnění. Ondřej Rybář se po minulé olympiádě v Pchjongčchangu vzdal trenérského místa u reprezentačního výběru, aby měl víc času na rodinu a osobní život. Ponechal si manažerskou funkci, dlouho však mimo trati nezůstal. Na začátku léta roku 2020 byl opětovně jmenován trenérem týmu mužů, zároveň zůstal sportovním ředitelem českého biatlonu, a takto to zůstalo až do Pekingu.

„Trénování mě pořád baví nejvíc. Být v kontaktu se sportovci, vstupovat do tréninkového procesu a pomáhat sportovcům posunovat jejich limity je tou největší motivací,“ vysvětloval Rybář, proč se opět vrátil do centra dění. Tu a tam bývalý orientační běžec a následně biatlonista nadhodí, že z postávání s vysílačkou u střelnice ho bolí záda, není však vyhnutí.

Možná mě za to někdo nebude mít rád, ale přílišná demokracie do sportu nepatří.

Vedení českého biatlonu nechtělo přijít o muže, pod jehož rukama se zrodily medaile z olympiád a mistrovství světa. Vždyť jen ze Soči (2014) a z Pchjongčchangu (2018) přivezla reprezentace dohromady čtyři stříbra a tři bronzy!

Následně statistiky ukázaly, že za dva roky od Pchjongčchangu, kdy si Rybář vybral trenérskou pauzu, se například olympijský medailista Michal Krčmář jen čtyřikrát dostal do elitní desítky ve Světovém poháru. I další muži přešlapovali na místě.

Klíčová postava českého biatlonu

Co je trenérským tajemstvím Ondřeje Rybáře, vyhlášeném v minulosti nejlepším profesionálním trenérem České republiky? Vedle schopnosti komunikovat je to také potřebná přísnost.

„Možná mě za to někdo nebude mít rád, ale přílišná demokracie do sportu nepatří. Nejde jen všechny chválit a plácat po ramenou. Mohu s nimi být super kamarád, ale já jsem tady proto, abychom něco dokázali,“ vyložil při jedné z příležitostí.

Výsledky mluví za něho. Rybář je ze své aktivní kariéry dorosteneckým mistrem republiky, patřil do juniorské reprezentace a startoval na univerziádách. Opravdové úspěchy však začal sklízet až jako trenér. U reprezentace nejdřív vedl ženy a byl osobním trenérem Zdeňka Vítka a Jaroslava Soukupa, pak si strany prohodil a převzal tým mužů. K tomu se věnoval Gabriele Soukalové.

Časem se stal jedním z klíčových postav českého biatlonu. „Nejdůležitější prací hlavního trenéra je pochopitelně koordinovat trénink. Náš svaz ale není příliš gigantický, a tak si každý hledá, kde by pomohl i někomu druhému. Náš trenérský tým, který se motá kolem závodníků, je sehraný,“ vyzdvihuje Rybář.

Nejsilnější jsou olympijské zážitky

Kdyby nebyl trenérem, zřejmě by se stal učitelem. Rybář obě profese považuje za podobné. Jeho motivací je pomoct těm, s nimiž pracuje, ze sebe vymačkat to nejlepší. „Pracujete s lidmi, kteří chtějí něco dokázat, a měli by svému cíli být ochotni obětovat všechno,“ připomíná svoji náročnost. „Nejvíc mě baví, když si sportovec posune své hranice, a je spokojen s tím, co dokázal. To jsme pak spokojeni i my kolem něho, kteří mu k jeho výkonu děláme potřebné zázemí a servis,“ vykresluje.

Olympijské zážitky považuje za to nejsilnější, čeho se s biatlonem dočkal. Stál za obrovským boomem, umocněným pěti medailemi v Soči, díky nimž se parta kolem Soukalové, Moravce a dalších mohla ve své vlasti popularitou směle rovnat hvězdným hokejistům nebo fotbalistům.

To, o čem český biatlon ještě o pár let dřív možná ani nesnil, tedy dostat na závody desítky tisíc diváků a hýbat celou republikou, bylo rázem realitou.

„Neměl jsem to štěstí dostat se na olympiádu jako sportovec, ale až jako trenér výborných sportovců. Co jsem tam zažil mi nikdo z paměti nevymaže. Je to víc než peníze, je to vrchol snažení. Znamená to pro mě strašně moc a hlavně samozřejmě pro ty sportovce,“ říká třiačtyřicetiletý rodák z Turnova. A to už je slušný hnací motor i pro Peking, co říkáte?