Po úrazu ochrnul, ale sportovat nepřestal: Neřeším kritiky, kteří říkají, že to nedokážu

Každé ráno protahuje tělo a medituje, pomáhá mu to nastartovat denní rytmus. 29letý handicapovaný sportovec Jan Tománek provozuje na vysoké úrovni tři sporty, přednáší na školách a motivuje. „Snažím se ukázat, že i když člověka potká průšvih, tak se může odrazit a jít dál,“ říká.

V neděli za necelých šest hodin dokončil na sledgi (speciálně upraveném vozíku) jako první Čech v historii hlavní závod Jizerské 50 a v březnu chce absolvovat delší i náročnější Vasův běh.

Kromě toho startoval Tománek na sedmi 70.3 ironmanech (1,9km plavání – 90 cyklistika – 21 běh) a řadě závodů v handcyclingu i triatlonu. „Ten teď upřednostňuji, cyklistika jde trochu stranou. Mám rád hlavně extrémní závody, kde si člověk mnohdy sáhne až na dno sil.“ Jen paralympiáda mu zatím uniká, do Ria se nedostal i kvůli zdravotním problémům.

Na vozíku je od roku 2002, kdy ho srazil nepozorný řidič. Sportovat nepřestal, neviděl totiž důvod.

Takže jste rychle zahnal černé myšlenky?
Sport mi začal chybět, chtěl jsem se mu věnovat i přes handicap. Začal jsem plavat, pak jezdit na handbiku a cítil jsem, že se zlepšuju. Sport mám ohromně rád, věnoval jsem se mu už před úrazem. Jiná varianta trávení volného času vlastně ani ve hře nebyla.

Kde dodnes berete motivaci a energii?
Velký vnitřní motor pro mě je, když neustále posouvám sám sebe a svoje hranice. Je to nejsladší pocit, který mi sport přináší. Celé je to samozřejmě spojené s úspěchy, ale člověk se z nich chvilku raduje a pak to vyprchá. Proto jsem se začal věnovat extrémním závodům typu ironman, kde si projdu krizí a během několika hodin se vydám úplně ze všech sil. To je pro mě největší výzva. A nehraje víceméně roli to, jestli skončím třetí nebo desátý.

A už jste někdy závod vzdal?
Ne, ještě nikdy. Vždycky se snažím natrénovat na to, abych to dotáhl až do cíle.

Co říkáte na věty typu: „Tohle nemůžeš nikdy zvládnout“?
Už jsem jich slyšel nespočet a většinou nad tím mávnu rukou. Neřeším to. Mám jiný pohled na pochybnosti. Soustředím se na sebe a vím, že když do toho dám maximum, tak to dokážu. Je to jistá ukázka vůle a cílevědomosti.

Čtete často poděkování, že svým příběhem inspirujete a motivujete ostatní?
Ano, ohromně si toho cením. Mám z toho vždycky obrovskou radost, nepřijdu si zbytečný. Inspirovat někoho je jakýmsi benefitem toho, co dělám. Je to svým způsobem i obrovská pochvala. Nezávodím jen proto, abych si honil ego a něco někomu dokazoval. Má to širší rozměr.

Na svém webu píšete, že téma handicap a handicapovaný sport je pro spoustu lidí tabu. Proč tomu tak je?
Dříve se postižení lidé zavírali do ústavů a nikdo se s nimi nebavil. Dnes se to zlepšuje, společnost je otevřenější. Ale pořád je na sportovce s handicapem nahlíženo skrz prsty, to mě štve. Spousta lidí vám řekne: Jo, to je super, že ti chudáci na vozíku taky něco dělají. Jenže to je špatně. Na svých přednáškách a besedách se to snažím změnit a ukázat, že i člověk na vozíku může sportovat jako kdokoliv jiný a svými výkony snad dokazuji, že opravdu nejsem chudák.

Jaké máte na přednášky ohlasy?
Veskrze pozitivní. Často slýchávám, že jsem pomohl vyvrátit mýtus o tom, že handicapovaný sport je automaticky spojovaný s charitou. Na to narážím i při jednání se sponzory, které sháním na vlastní pěst. To je občas hodně náročná činnost.

Sponzoring sportu handicapovaných však označujete za velký marketingový potenciál.
Protože to je jakýsi neprobádaný rybník. Pro komerční marketing jde volný a nevyužitý prostor, v němž se dá hodně dosáhnout. Není to totiž jenom čistě výsledková záležitost, ale celkový příběh daného člověka, který přišel třeba o ruku nebo nohu a přesto sportuje. Pro lidi je to něco atraktivního. Sponzoři se do toho ovšem moc nehrnou, což je škoda.

Foto: www.honzatomanek.com